Do francouzského finále půjdou jen dva

Jednak se vynořil nečekaný favorit, jednak s ním do tradičního soupeření pravice a levice pronikl nový prvek. Namísto úvah, zda se nebude opakovat duben 2002, kdy do druhého kola prezidentské volby postoupil krajní pravičák Jean-Marie Le Pen, se začalo spekulovat, jestli Francois Bayrou sebere více hlasů z tábora pravice, či levice.

Průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že více ohrožena by měla být Segolene Royalová. Na rozdíl od Nicolase Sarkozyho, kterého ohrožuje zprava Le Pen, na levici se o hlasy, podobně jako před pěti lety, uchází přehršel kandidátů a i sebemenší úspěch každého z nich oslabí vyhlídky ženy, jež má poprvé ve francouzské historii velkou naději v závodě o Elysejský palác uspět. Z průzkumů lze také odhadnout přitažlivost kandidátů. I tady čísla vyznívají nepříznivěji pro Royalovou, protože sečte-li se její očekávaná podpora s hlasy, které by mohli dostat jiní kandidáti levice, výsledek je nižší než součet na pravici.

Do těchto počtů je ale třeba zakalkulovat ještě "fenomén Bayrou". Pokud se v neděli 22. dubna francouzští voliči zachovají tradičně, tedy tak, jak to platilo po celou dobu trvání V. republiky, potom bude záležet na tom, v jakém poměru si Nicolas Sarkozy a Segolene Royalová rozdělí politický kapitál, který zůstane po centristické kometě.

V takovém případě kdo ví, jestli by se karta nezačala obracet ve prospěch kandidátky levice. Protože ti, kdo dnes doufají ve výhru "černého koně závodu", jsou určitě ti, kdo by si přáli, aby po dvanácti letech s pravicovým prezidentem si Francie dopřála změnu kursu. Někde tady se ale ukrývá daleko větší záhada letošních voleb, zda kterýkoli z favoritů může, nebo zda vůbec chce přinést změnu, což souvisí s odpovědí na otázku, zda si voliči v jedné z klíčových evropských zemí nějakou podstatnou změnu přejí.

Dlouhodobě vysoká nezaměstnanost, chabý hospodářský růst a zadlužená státní pokladna nejsou v případě Francie jen abstraktními čísly ze statistiky, ale promítají se do konkrétních lidských životů. To platí jistě i jinde, ale ve Francii je nápadné, jak voliči váhají nad tím, zda by měli dát své hlasy někomu, kdo by chtěl změnit právě ten systém, jehož výsledky se jim nelíbí. A podíváme-li se za čísla ukazující oblibu toho či onoho kandidáta, zjistíme, že podtextem volební kampaně je slovo nejistota, ještě lépe řečeno obavy.

Proto pro konečný výsledek může být rozhodující, že Nicolas Sarkozy ještě před časem říkal, že francouzský sociální model má jistě spoustu předností, ale protože nedokáže snižovat nezaměstnanost a brzdí hospodářský růst, nebylo by od věci poohlédnout se, kde a proč se daří lépe. Voliči se budou více rozhodovat na základě obav, zda Nicolas Sarkozy hodlá své sliby splnit. Podobně v případě Segolene Royalové nemusí rozhodovat její program, ale obavy, že jak pro nedostatek zkušeností, tak pro osobní vlastnosti není na výši předpokládané pro vedení státu. A Francois Bayrou? I když vypadá jako přitažlivá alternativa mezi levicí a pravicí, francouzští voliči si u sklenky bordeaux dokáží spočítat, že centristický prezident by měl vzhledem k síle strany, kterou zastupuje, velké potíže s Národním shromážděním, ve kterém podle očekávání mají nejvíce křesel obsadit poslanci tradiční pravice a levice.

Výsledný efekt představuje novinku ve většinovém dvoukolovém volebním systému. Až dosud vždy platilo pravidlo, že v prvním kole se odevzdávají hlasy podle sympatií a v druhém kole, kde jsou na výběr jen dva uchazeči o prezidentský úřad, vítězí ten, který vzbuzuje méně obav. Letos se ale zdá, že faktor strachu rozhodne o tom, kdo uspěje už v prvním kole. Důsledek lze předvídat. Každý z dvojice, která bude po neděli dva týdny, soupeřit kdo s koho, si dá zatraceně velký pozor, aby voličům sliboval změnu. Jak velká je za takových okolností vyhlídka, že se rozhýbe Francie a s ní celá Evropa?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .