Diskuse o penzijní reformě

V těchto dnech je předseda vlády naopak přesvědčen o tom, že po jednání s komunisty by se mohla reforma důchodů stihnout ještě do voleb. Podle Paroubka je hlavní zádrhel v tom, že komunisté nesouhlasí s tím, aby lidé odcházeli do důchodu v pětašedesáti letech už od roku 2027. Komunisté by chtěli, aby to bylo až od roku 2036. Kvůli tomuto rozporu odmítli představitelé KSČM podepsat dohodu všech parlamentních stran o podobě důchodové reformy.

Pokud by vše skutečně záleželo pouze na nalezení přijatelného kompromisu, odkdy v budoucnu posílat občany do důchodu, pak by zásadní změna důchodového systému byla skutečně na dosah ruky. Problém je v tom, že celá řada problémů vyřešena nebyla a že politici nejsou pod tlakem krachujícího systému, aby dospěli k rychlému řešení. Naopak léta zásadní obrat v pohledu na vyplácení důchodů odkládají.

Nejsilnější vládní strana si sice momentálně uvědomuje, že populace stárne a že pokud v budoucnosti nemá dojít k rapidnímu propadu výše důchodů, nebo k neúměrnému zadlužení důchodového účtu, musí dojít ke změně. K jaké? Právě o tom se už léta vedou spory. Ani v současné době se politici neshodují například v tom, jakou výši důchodu by měl zaručit stát, jaký by měl být poměr mezi důchodem a mzdou a jaká část penze by měla záviset na penzijním připojištění, ať už povinném nebo dobrovolném. Zároveň nepanuje shoda v tom, jakým způsobem by měl stát případně podporovat dobrovolné důchodové spoření občanů.

Ostatně původní představy jednotlivých politických stran naznačovaly, že hledání shody bude velmi obtížné. Například sociální demokraté hodlali zachovat systém průběžného financování. To znamená, že do důchodového systému by přispívali ti občané, kteří jsou povinni platit sociální pojištění. Změna měla spočívat ve vytvoření tzv. virtuálních účtů. Na nich měl mít každý přehled o tom, kolik do systému zaplatil, což mu samozřejmě nezaručovalo, že mu bude tato částku později celá vyplacena.

Občanští demokraté zase chtěli, aby stát zaručil všem občanům stejný důchod ve výši dvaceti až pětadvaceti procent průměrné mzdy. Zbylá část důchodu by pak záležela na každém jednotlivci. Konkrétně na tom, jak by naložil s penězi, které by ušetřil na nižších platbách za sociální pojištění. Lidovci hodlali založit důchodové zabezpečení na více-zdrojovém financování.

To mělo umožnit občanům dobrovolné částečné vystoupení ze státního penzijního systému formou přesměrování části svých odvodů do soukromých systémů zabezpečení se na stáří. I když se jednotlivé politické strany pokusily z některých principů slevit, přesto k vyřešení klíčových problémů zatím nedošlo. Zkrátka je velmi nepravděpodobné, že by politici zásadně pohnuli s důchodovou reformou ještě do blížících se voleb.

Problém věku pro odchod do důchodu skutečně není klíčovou věcí. Vedle poměru výše důchodu a mzdy, nebo státní podpory dobrovolnému připojištění by se mělo dále hovořit například o tom, jak zabezpečit různé důchodové fondy proti krachu. Tedy, aby lidé myslící na zadní kolečka nepřišli o úspory. Samozřejmě sporných momentů důchodové reformy existuje daleko více.

Stranou nemůže zůstat ani fakt, že čím déle se s reformou otálí, tím vyšší budou náklady na ní. V době, kdy se vláda potýká se schodkem veřejných rozpočtů, nebude úplně jednoduché zajistit desítky miliard korun na důchodovou reformu.

Ty si vyžádá například povinnost státu zabezpečit určitou výši důchodů lidem, kteří z věkového důvodu už nestihnou splnit podmínky pro výplatu důchodů podle nových pravidel. Samozřejmě nejlepším řešením by bylo využít příjmů z privatizace.

Politici ostatně hovoří o vytvoření rezervního fondu, do kterého právě takovéto peníze nasměrují. Problém je v tom, že se tak dosud nestalo a že vláda bude zvlášť před volbami vystavena pokušení využít takovýchto peněz pro populistické účely a ne na krytí nákladů důchodové reformy.

To vše dokazuje, že vyřešení reformy důchodů ještě do voleb v příštím roce by se prakticky rovnalo zázraku.