Deset let evropské obrany

Každý, kdo cokoli alespoň tušil o fundamentech evropské politiky, musel mít dojem, že v ní nastal takřka koperníkovský obrat.

Pro pochopení tohoto obratu nutno připomenout, jak rozdílné pozice Francie a Británie v poválečné době a od suezské krize v roce 1956 zvláště zastávaly. Za dob generála Charlese de Gaullea platívalo a pro mnohé stále ještě platí, že Francie musí být ve své obranné politice co nejvíce nezávislá. Nezávislostí se mínila především nezávislost na Spojených státech, čemuž nijak nebránil fakt, že v době studené války největší obranné břímě nesl právě zámořský spojenec. V Londýně je zas mezi většinou politiků dodnes bernou mincí, že v mezinárodních krizích je v zájmu Británie vytrvat jako spojenec Washingtonu.

Až při vědomí dvou tak rozdílných východisek je zřejmá převratnost shody na evropské obraně ohlášené před deseti lety v Saint-Malo. Nic takového tu nebylo od roku 1954, kdy francouzští poslanci odmítli návrh smlouvy o Evropském obranném společenství. Po velké shodě však realizace velkých plánů kulhala na obě nohy. A přitom jsme tu viděli jediné dvě země, bez jejichž vojenské schopnosti co do počtu vojáků, zkušeností a tradice nasazovat kůži i za hranicemi, nemá o samostatné evropské obranné politice smysl mluvit.

Příčinou selhání byly staré reflexy. Francie se nehodlala vrátit se do vojenských struktur NATO, které tak hrdě v polovině 60. letech opustila, aniž by měla jistotu, že se ve věci obrany dočká oplátky na čistě evropské úrovni. Británie se zase vyhýbala všemu, co by zdvojováním oslabovalo NATO. Svazek tak opatrných snoubenců se sotva mohl vydařit.

Pokud ze sňatku ohlášeného v Saint-Malo sešlo, neznamená to ještě, že se vytratily i důvody, které Francii a Británii do Saint-Malo přivedly. V Paříži i Londýně si politici čím dále tím více uvědomují, že pozornost Spojených států přesunuje na východ, k čím dále tím více rostoucí Číně a k Asii vůbec. Ze srážky tradičních reflexů a změněné situace mohlo vzejít sotva něco jiného než jistý druh politické schizofrenie. Evropská unie má umět v otázkách obrany "samostatně reagovat". To se však neobejde bez dostatečného počtu vojáků, které by členové Evropské unie dali k dispozici. A i civilisté pochopí, že pokud se podaří domluvit, která země dá k dispozici kolik vojáků, tak nebudou k ničemu, pokud v příslušných zásuvkách nachystány plány pro případ "X".

Jedna věc je samozřejmě logika, kterou by pochopil i prosluslý kadet Biegler z Haškova Švejka, a druhá to, čemu se říká politická realita. Kvůli ní jsou sice v příslušných zásuvkách či počítačích plány počítající s "bojovými skupinami", po anglicku "battle groupes" v celkovém počtu až 60 000 mužů a žen ve zbrani, ale všude, kde se na uniformách objevily nášivky s unijní vlajkou, na stejných uniformách před tím byly emblémy NATO.

Nebyl by to nynější hyperaktivní francouzský prezident Nicolas Sarkozy, aby se nepokusil pohnout i s balvanem evropské obrany. Tento týden se sešli v přímořských lázních Deauville ministři obrany členů Evropské unie. Viděli jsme tu stejně váhavé snoubence jako kdysi. Z rozpočtů resortů obrany lze snadno vyčíst, že pouze Británie plní závazek dávat na obranu sumu odpovídající dvěma procentům hrubého národního důchodu. Nedávná krize na Kavkaze ukázala i politickou bezradnost tváří v tvář posilujícímu Rusku. Dokud se řeči o evropské obraně nezmění v reálně vyšší náklady v její prospěch a dokud členové Evropské unie nebudou schopni vůči Moskvě najít společnou řeč, bude veškeré vzájemné ujišťování o společné obraně, tedy i to poslední v Deauville, pouze společenskou konverzací na lázeňské kolonádě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .