Dění na české politické scéně

Nejrůznější provokativní výroky jak z úst obhájců, tak i kritiků nové ústavy k ní nepatří. Maximálně rozviřují další vášně a odvádějí pozornost od sporných momentů, které nová ústavní smlouva obsahuje a o kterých by se mělo diskutovat. Příkladem budiž strašení z toho, že podle nových podmínek by část členů mohla přehlasovat zbytek unie. Svým způsobem je to pravda. Na nový způsob rozhodování o unijních záležitostech se dá samozřejmě dívat ze dvou úhlů pohledu.

Jeden může být takový, že nová euroústava otevírá dveře k diktátu velkých států na úkor menších členů. Druhý pohled může zase tvrdit, že v rozrůstající unii se obtížně hledá jednomyslná shoda a že na novém způsobu hlasování mohou vydělat i menší státy. Třeba tím, že pro svůj návrh nebudou muset získat nutně všechny a že se v některých případech mohou obejít i bez jedné evropské velmoci.

Bohužel věcná debata o takovýchto problémech se nevede. Na vině v této souvislosti však není hlava státu, ale vláda. Ta za kampaň týkající se nové evropské ústavní smlouvy zodpovídá. Zatím pro kvalitní debatu prakticky nic nedělá. Tím otevírá dveře dokořán zjednodušujícím odsudkům presidenta republiky. Ten si je pochopitelně nenechává pro sebe. A vzhledem k tomu, že podle nejnovějších výsledků průzkumů veřejného mínění je hlava státu nejdůvěryhodnější ústavní institucí, je zřejmé, že slovo Václava Klause má významný vliv na utváření postojů značné části občanů. V této souvislosti je pro českou zahraniční politiku nepříjemné, že k některým ožehavým zahraničně politickým tématům přistupuje president republiky právě na základě postojů veřejnosti a snaží se pokud možno co největší části zalíbit.

Názorným příkladem mohou být Klausovy výroky nejenom na adresu Bruselu, ale třeba i sudetských Němců případně spojenců v NATO. Nelze se tudíž divit, že popularita hlavy státu je vysoká a postupně se zvětšuje. Naopak čemu se lze divit, je to, že president republiky podobné výroky prezentuje i při oficiálních státních návštěvách a jiných významných příležitostech, kdy jeho slova působí jako názor české politické reprezentace. Přitom tvorba zahraniční politiky by měla být v rukou vlády a ta často zastává velmi odlišné postoje. Proto by si čelní představitelé měli sednout ke stolu a diskutovat nejenom o euroústavě, ale o zahraniční politice vůbec.

Pokud něco Českou republiku poškozuje v zahraničí, pak je to disharmonický dvojhlas, kterým jsou postoje České republiky k zásadním otázkám podávány. Je to problém, který se táhne už léta a politici nejsou ochotni a možná ani schopni ho vyřešit. Ostatně o kvalitě české diplomacie názorně vypovídají spory, které se v médiích odehrávali kolem českého zástupce při OSN Kmoníčka a kolem obsazení postu prvního náměstka. Z nich vyplývá, že buďto máme kontrole ministra se vymykajícího diplomata, nebo ministra, který veřejně lže. Zároveň pro post prvního náměstka ministra zahraničí je podle všeho důležitější stranická legitimace, než jeho kvalita. Jinak by se těžko hlavním kandidátem mohl stát Jaroslav Bašta, tedy člověk, který se proslavil zejména účastí ve zpravodajských hrách kolem tzv. kufříkové aféry v devadesátých letech a neúspěšným účinkováním při sociálně demokratické akci čisté ruce. Když se k tomu přidá hlava státu, která má neustále nutkání dávat patřičně najevo, co si myslí o zahraniční politice a při těchto výrocích hledí spíše na žebříčky popularity, než na diplomatické zájmy republiky, pak se nemůžeme divit rozpakům, kterými provázejí některé zahraničně politické kroky České republiky její spojenci.