Demokracie a instituce

Existují země, které mají nestandardní instituční uspořádání, a přesto docela dobře fungují. Proč? To musíme trochu zavítat do teorie institucí, jak se vyvíjela v posledních dvaceti – třiceti létech. Podle ní jsou instituce pravidla. Prosím, slovo instituce se v ní používá ve zcela odlišném smyslu, než v normálním, běžném jazyce. Když se u nás řekne „instituce“, myslíme tím úřad. Třeba ministerstvo financí nebo školu. Jenže v teorii institucí jde o organizace, které jsou založené na pravidlech, tedy Institucích.

Toto rozlišení, které na první pohled vypadá zcela zbytečně, má obrovský význam. Umožňuje při analýzách soustředit se na to, co je podstatné. Pokud rozumíme pod institucemi pravidla, máme tím na mysli vlastně omezení, která se kladou na chování lidí ve společnosti, aby jejich soužití bylo efektivní. Pak se v dalším kroku musíme podívat na to, o jaká pravidla vlastně jde. Když se zamyslíme, v kolika případech se v životě řídíme psaným právem, tj. neděláme něco proto, že to zákony zakazují, a kolikrát se řídíme neformálními pravidly, zvyky, obyčeji, tedy tím, co v teorii institucí označuje jako kultura, co jsme čerpali z rodiny, od přátel, ze společenského styku, pak je jasné, neformální pravidla vítězí na celé čáře. Ony určují, že se pozdravíme, dokonce i ve výtahu, což v cizině neuvidíte, že zaklepeme na dveře, než vstoupíme do místnosti, a bezpočet jiných věcí.

Jaké to má důsledky? Podstatné. Když dojde ke společenskému převratu, mohou se mocenské poměry a psané právo změnit během pár týdnů. Leč kultura zůstává. Ta se mění velmi pozvolna. A občané zírají, jak se nová mocenská elita po pár letech od té staré skoro nedá poznat. Proč? No proto, že používá stejné vzorce chování. A proč je používá? Protože občané, kteří by měli mít loajalitu a sebeovládání zakódované v sobě, ho zakódované nemají, a bez mocenského přinucení se chovají svévolně.
Proto je mimořádně důležité, aby se po společenských změnách ustanovilo správné nastavení politických institucí. Jenže je mimořádně nepravděpodobné, že se to podaří. Instituce, pravidla, vyrůstají z kultury, v tomto smyslu z tradice. A když demokratická tradice schází, kde brát a nekrást? Toho si všiml už Alexis de Tocqueville ve své knize o Francouzské revoluci. Francouzi rozmetali starý řád – a přesto stavěli nový z trosek starého.

Co je horší, nekotví-li instituce v tradici, mohou se zvrhnout, i když jsou založeny více-méně správně. Např. prezident má v české ústavě neobvykle silné postavení, ale jenom v tzv. nekontrasignované, tedy výlučné působnosti. V těch ústavních pravomocech, kde platnost jeho rozhodnutí závisí na kontrasignaci vládou, se ale má podřídit politické vůli vlády jako reprezentanta lidu. Prezident Klaus to nedělá, i v těchto případech si zcela svévolně vykládá ústavu tak, jako kdyby šlo o jeho vůli. Prochází mu to? Prochází. Ani někteří akademici (a není jich málo) nerozumějí konstrukci ústavy a prezidentovo chování schvalují. Inu, ústavnost u nás nemá žádnou živou tradici. Bohužel, neměla ji ani za první republiky.

Nově se formující vládní koalice už oznamuje některé ze svých záměrů změnit ústavu. Chce prosadit přímou volbu prezidenta a konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě, tedy volbou nového předsedy. Tedy jedno velmi nerozumné a jedno rozumné opatření. Prezident, který se už nyní vymyká ze své ústavní role, by získal přímou volbou takovou pozici, že by se náš parlamentní systém mohl měnit v poloprezidentský. Veřejnost to ovšem vítá, protože nechápe, jaké by to mělo důsledky. Naopak někteří komentátoři kritizují posílení pozice vlády konstruktivním vyjádřením nedůvěry jako nedemokratický návrh! Přitom pozice vlády je v našem ústavním systému slabá, její posílení by bylo velmi vítané.

Tak to chodí, když instituce nekotví v tradici.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.