Debaty o vládních programech

Divadelní Jago může být za oponou dobromyslným naivkou, ba loutkou, která svou kreaci skvěle předvede díky šikovným rukám autoritativního režiséra. Z více nebo méně dobře předvedené role zkrátka ještě nelze soudit na skutečný charakter herce.

Naše vystupování v mnoha situacích předem předepisují konvence, ne nepodobné scénáři. A debaty o vládních programech jsou přesně z tohoto soudku. I kdyby se v programovém prohlášení vyskytl jakkoliv velký nesmysl, nelze od vládních poslanců čekat nic jiného, než nadšené chvalozpěvy, jaké že to blaho bude v nejbližší době dopřáno celému národu. Naproti tomu opozice zkritizuje v předneseném prohlášení každou čárku. I včetně těch, které se do něj dostaly z jejích vlastních předvolebních plakátů. Při existenci jasné vládní většiny pak ale vše nakonec dospěje k naprosto vypočitatelnému konci. Jenže tím je i uškrcení Desdemony, takže předvídatelnost výsledku nemusí ani Národnímu shromáždění bránit, aby divákům poskytlo stejně strhující podívanou, jako Národní divadlo. Stačí povedené obsazení a citlivé režijní vedení.

Slovensko letos ale takové štěstí nemělo. Navzdory všem silným slovům tentokrát chyběl dramatický náboj dob, kdy šlo opravdu o demokracii a svobodu, či příslušnost k evropskému a severoatlantickému společenství. Tentokrát jen levicově laděná vláda střídá pravici, i když je pravdou, že se přes ni zadními vrátky vrací stíny minulosti. O tom ale debata k programovému prohlášení Ficovy vlády příliš nebyla. Spíše se věnovala ohrožení reforem a v důsledku toho i růstu slovenské ekonomiky a jeho očekávaným či aspoň slibovaným pozitivním dopadům na širší vrstvy obyvatel, než dosud. Což by bylo v rozporu v deklarovaným programem nové vlády, která se zaklíná sociálností a solidaritou a slibuje právě zlepšení života všech sociálních vrstev, nejen horních deseti tisíc. A zde, když už jsme dneska nakousli Shakespeara, uzavřeme pohled na bratislavskou parlamentní debatu o vládním programu tím krásným výmluvným výrokem: Slova, slova, slova...

I když totiž bývalému premiérovi Mikuláši Dzurindovi nelze upřít makroekonomické úspěchy a zlepšení pověsti země, divně zní kritika populistických prázdných řečí od člověka, který před osmi lety bojoval o volební úspěch slibem růstu mezd na dvojnásobek. Což se za ta léta díky nízké inflaci samozřejmě nepovedlo ani nominálně, natož abychom mohli uvažovat o dvojnásobku reálných příjmů. Ještě směšněji zněla slova bývalého ministra spravedlnosti o tom, že nová vláda ani neslibuje to, co on sám za uplynulá léta nesplnil. Zkrátka a dobře, odhadovat příští vývoj země pouze z debat poslanců by bylo dost ošidné.

Až praxe ukáže, co Slováky čeká. Tuto praxi bude realizovat 16-členný kabinet, jehož plné dvě třetiny tvoří 11 bývalých komunistů. Velká část ministrů jsou přitom odborníci bez silného politického zázemí, buď řadoví a nepříliš známí členové vládních stran anebo dokonce nestraníci, a jejich skutečný vliv na návrhy zákonů i chod vlastních resortů se bude muset ještě jen ukázat, protože za provázky bude nejspíš tahat hlavně koaliční rada, složená z předsedů vládních stran. Jeden z nich, Vladimír Mečiar, byl před lety hlavní příčinou toho, proč Slovensko nebylo pozváno do NATO spolu s ostatními členy Višegrádské čtyřky a proč bylo dlouho ohroženo i členství země v Evropské unii. A právě pod jeho vedením byla pošlapávána ústava a navíc se tehdy tajná služba státu podílela přinejmenším na nezákonných praktikách, ne-li na hrdelních zločinech. Další z předsedů vládních stran, Ján Slota, zase děsí Evropu svým nacionalistickým slovníkem. To vše je smícháno se snahou premiéra Fica hrát na více stran najednou: dělat účty, na které nemá, stahovat vojáky z Iráku hned, ale zase ne příliš rychle, být zadobře se sousedy, ale nedistancovat se od hrubého slovníku svého koaličního partnera, zvyšovat výdaje bez zajištěných příjmů a plnit kritéria pro přijetí eura v roce 2009.

Může se mu to povést, ale nemusí. Ani skvělá vize na papíře ještě nezaručuje úspěch země, stejně jako pozitivní vývoj není vyloučen ani v případě, že vládní program působí dojmem bezradnosti a nedostatku jasné představy o tom, jak dál. Jediné, co lze říci už dnes, že program nové slovenské vlády tak opravdu působí: jako by měla v rukou moc, ale nevěděla co s ní. Anebo věděla, ale nemohla to předem přiznat, což by byl ten horší případ, který už kdysi za druhé a zejména třetí Mečiarovy vlády opravdu nastal. Naštěstí ale prý opakování dějin bývá spíše fraškou, než tragedií.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .