Daňový poplatník pláče

A podle léty osvědčené tradice k tomu používají peněženky občanů. Na ně se nejlépe útočí pomocí tzv. nepřímých daní. Ty nejsou vidět přímo na výplatní pásce, nebo v daňovém přiznání. Promítají se do cen služeb a zboží. A protože jde často o menší sumy, člověk to při placení nevnímá dramaticky. Málokdo si pak spočítá, o kolik musel vydat více například za měsíc, ve srovnání s dobou, kdy byla nižší třeba sazba daně z přidané hodnoty, nebo daň spotřební. Vášnivý kuřák jen výjimečně odhodil cigarety kvůli jejich zdražení, nebo drastickým způsobem omezil kouření.

Rovněž motoristé vyrážejí na silnice a korunové výkyvy v cenách za litr je v tom příliš neomezují. Maximálně po skokovém zdražení načas poklesne spotřeba, během krátké doby se však všechno vrátí do starých kolejí. A právě s tím počítají koaliční politici při návrhu na změnu sazeb daně z přidané hodnoty. Pětiprocentní sice zůstane zachována, ale tuto kategorii by měly opustit například vodné a stočné, nebo vstupné na sportovní a kulturní akce, hygienické potřeby, hnojiva, krmiva, jídlo v restauracích a další služby. To by mělo být kompenzováno snížením dvaadvacetiprocentní sazby na devatenáct procent.

Teoreticky by tak mohly zlevnit například automobily, oděvy, elektronika a podobě. Podmiňovací způsob je samozřejmě na místě. Letité zkušenosti dokazují, že snížení daně z přidané hodnoty nutně nevede ke zlevnění zboží nebo služeb. Naopak prodejci většinou ceny zachovají a o poklesu daní cudně pomlčí. Pokud jdou daně nahoru, prodejci okamžitě zareagují a ceny zvýší. Stačí připomenout dobu, kdy ceny služeb v restauracích zamířily z dvaadvacetiprocentní sazby do pětiprocentní. Majitelé restaurací tvrdily, že nezlevní, protože potřebují peníze na investice. No a v současné době hovoří o tom, že přesun ať už do dvaadvacetiprocentní nebo do devatenácti procentní sazby povede ke zdražení cen v restauracích.

Lze tudíž souhlasit s názorem opozice, že vládní koalice chystá druhou fázi zdražování, která je označována za daňovou revoluci. Právě ta by měla pomoci nalít do státního rozpočtu další miliardy korun. Vláda je bude potřebovat, protože usilovně nepřemýšlí o tom, jak šetřit. Přitom podle názoru ekonomických odborníků by boj se státním dluhem měl začít masivními škrty na straně výdajů. K nim se ministr financí Sobotka chystal už vloni. Shromáždil kolem sebe tým ekonomů, který jasně stanovil priority. Namátkou připomínám, že v první řadě šlo o razantní reformu zdravotnictví, nebo důchodového systému. O adresné sociální politice ani nemluvě. Zjednodušeně řečeno, ekonomové radili politikům, aby začali šetřit.

Ze smělých plánů odborníků nezůstalo téměř nic. K masivním škrtům na straně výdajů zatím nedošlo a v nejbližší době asi ani nedojde. Svědčí o tom nejenom výsledky jednání o další fázi reformy veřejných financí, ale také hlasy z řad sociální demokracie. Někteří poslanci totiž varovali vedení strany, že pokud bude prosazovat nepopulární opatření, vládní návrhy nepodpoří. Svoje chování zdůvodňovali obavami z blížících se voleb. Lze sice pochybovat o tom, že právě ekonomickou reformou by se voliči řídili při výběru kandidátů do Evropského parlamentu, nebo do krajských zastupitelstev, přesto výhrůžky sociálně demokratických poslanců dopadly na úrodnou půdu.

Ministr financí začal od svých plánů pomalu ustupovat. Takže nižší sazba daně z přidané hodnoty zůstává na pěti procentech a některé druhy zboží a služeb v ní nakonec zůstanou. Zároveň vláda hodlá zvýšit rodičovský příspěvek, zavést společné zdanění manželů s dětmi, nebo vyplatit mimořádný důchod ve výši tisícovky. Což mimo jiné znamená, že na to bude potřebovat další peníze, nebo naopak do státní pokladny doputuje méně financí. Takže se vláda zdánlivě dostává do začarovaného kruhu. Pouze na první pohled. Pokud by se spočítalo, kolik lidé budou muset ze svých peněženek vydat a kolik jim stát vrátí, pak by se asi došlo k tomu, že první položka převyšuje druhou. Názorným příkladem toho, kolik stát vytáhne z kapes lidí a kolik jim vrátí zpět, je srovnání s vyspělými státy Evropské unie. Podle vyprodukovaného hrubého domácího produktu na hlavu dosahuje Česká republika zhruba dvou třetin úrovně unie. Příjmy se však pohybují jen nepatrně nad jednou třetinou obvyklých mezd v Evropské unii.

Rozdíl pak mizí ve státní mašinérii. Ta podle bobtnajících státních rozpočtů potřebuje čím dál tím víc peněz. A politici se rozhodli, že je za každou cenu seženou. Na vládní úrovni o tom není příliš pochyb. Poslední jednání v Kolodějích jasně ukázalo, jakou cestou se koalice vydala. Bude na ní však potřebovat posvěcení poslanců. Vzhledem ke křehké koaliční většině by vládní návrhy například na změny sazeb daně z přidané hodnoty nemusely projít hladce. Šance na neúspěch Špidlova kabinetu nejsou však příliš vysoké. Odbojní sociálně demokratičtí poslanci se už nechali slyšet, že nejnovější návrhy představují přijatelný kompromis.

Když se k tomu přidají se vším smíření unionisté a obratně manévrující lidovci, je téměř jisté, že Českou republiku skutečně čeká velká daňová revoluce. Bez razantních změn na straně výdajů pak můžeme získat další jistotu. Ani nejnovější zvýšení nepřímých daní, ke kterému letos došlo a ještě dojde, k ozdravení státních financí nepovede. Takže vláda bude muset hledat nové a nové způsoby, jak z kapes občanů tahat další peníze. Dosavadní zkušenosti dokazují, že to není až tak složité. Rozhodně lehčí, než učinit z krátkodobého hlediska nepopulární kroky, které by se v budoucnu promítly do dlouhodobější prosperity. Politici na rozdíl od ekonomů uvažují v intervalu od voleb do voleb. Proto na rady expertů příliš nedali- a státní finance se pohybují v hrozivých záporných číslech.