Daniel Raus: Sen kluků z Afriky

Často si na něj vzpomenu. Zejména když napadne spousta sněhu, a já ho musím odhazovat od brány, která se sveřepě odmítá otevřít. Letos je ovšem (aspoň tady ve střední Evropě) zima milosrdná, skoro jako někde v Africe. Nebýt zamrzlé Niagary, člověk by si myslel, že globální oteplení srazilo modrou planetu na kolena.

Předpokládám, že onen kluk je dávno doma v Africe. Možná vykládá večer u ohýnku vnoučatům, jak zažil kdysi v daleké zemi na severu podivné věci. Že z nebe padalo cosi bílého, říkalo se tomu sníh. Že z toho děti dělaly sněhuláky a koule, které po sobě házely. Že se dal po hladině přejít rybník, protože voda v něm zamrzla a led unesl statného chlápka. Možná to jeho posluchačům připadá lákavé a vzrušující.

Dívám se na fotku, která měla vyhrát světovou soutěž World Press Photo. Skončila jako druhá, důvody nemá cenu rozebírat. Je to fantastické dílo, výtvarně i reportážně. Hledíte z helikoptéry na loď s Afričany, kteří se snaží dostat do Evropy. Paluba je přeplněná, hlava na hlavě. Stovky lidí se tísní jeden vedle druhého, většinou v tričku, sem tam někdo v bundě s kapucou. Dohromady tvoří jakousi barevnou mozaiku, ztracenou v širých mořských vodách.

Skoro všichni na lodi se dívají vzhůru. A skoro všichni mají na tváři úsměv. Možná proto, že akce italských speciálních jednotek jim zachrání holý život. Nebo doufají, že se do té Evropy přece jen dostanou. Mají sen o zaslíbené zemi. Nevědí, že na ně v té zemi nikdo nečeká.

Vede mě to k zamyšlení nad paradoxem bytí. Možná právě onen sen činí člověka šťastným. Možná věci, které nevidíme, nás motivují daleko víc, než ty, které třímáme v rukách. Možná, že touha dává víc elánu, než vlastnictví nebo pocit bezpečí. Když se sen splní, je z něj obyčejná realita. Když touha dosáhne svého, klepe na dveře zklamání.

Před lety jsme klukovi z Afriky tu „poslední zimu“ záviděli. Evropský sen se nám zdál příliš daleko. Mnohem dál, než cesta přeplněnou lodí do země zaslíbené.