Další vývoj Evropské unie po neúspěších tohoto týdne

Při bližším pohledu na politickou krajinu Evropské unie však lze najít i známky únavy a nervozity. Jeden z nejznámějších příznivců eura ve Švédsku, tamní ministr financí Bosse Ringholm, byl o víkendu v severoitalském městě Stressa na pravidelné schůzce ministrů financí členských zemí Unie. Jeho první reakci na porážku eura ve švédském referendu lze přirovnat snad jenom k pohádkovému výkřiku malého chlapce, který jako první nahlas vyřkl to, co sice všichni vidí, ale o čem se ještě neodvážili promluvit.

Bosse Ringholm nevykřikl, že "Král je nahý". Nezvykle nekompromisně však vyjádřil názor, že alespoň částečnou vinu na porážce ve Švédsku nesou Německo a Francie za svoje nezodpovědné porušování maastrichtských kritérií a zvyšování svých rozpočtových deficitů. Evropský muž z ulice nemůže neváhat, když vidí Německo a Francii, jak si přizpůsobují pro všechny ostatní neměnná pravidla ve svůj prospěch. Může také bez ohledu na reality světa financí snadno získat dojem, že "na ty nezodpovědné, arogantní velmoci bude doplácet", jak se znovu a znovu potvrzuje.

V referendech se občané všech evropských států rozhodují ne podle skutečnosti dlouhodobého finančního a hospodářského zájmu své země, ale na základě momentálních politických nálad, které zhusta nemají s ekonomikou nic společného. Švédské referendum by proto mělo sloužit pro Evropskou unii jako důrazné varování před podceňováním budoucnosti. Švédská ekonomická a politická elita je pro euro. Stejně tak 80 procent poslanců švédského parlamentu. Proti je ovšem většina švédských voličů ve věku od 18 do 30 let, 58 procent švédských žen a 80 procent obyvatel malých měst a venkova. Odtržení racionálních a informovaných elit od méně informovaných voličů, majících častěji tendenci hlasovat na základě momentálního názoru či emocí, je základem dnešních a o to více i budoucích problémů Evropské unie.

Řešení je v nedohlednu a diskuse o tomto problému se teprve rozbíhá, především v souvislosti s procesem rozšiřování Unie. Ty tam jsou doby, kdy obavy ze sovětské invaze nečekaně rychle stmelovaly blok západoevropských zemí k historicky nevídané úrovni spolupráce a koordinace. Ta tam je euforie konce studené války, která zrodila společnou rozpočtovou a měnovou politiku.

Dnes jsou znovu v módě národní zájmy. Nejznámějším kompromisem, který by měl umožnit pokračování evropské integrace, je známá teorie dvou či tří rychlostní Evropské unie. V pondělí se k ní znovu přihlásil německý ministr zahraničí Joschka Fischer. Podle něj nezbývá než přijmout demokratické rozhodnutí švédských voličů, ale přesto je nutné hledat cesty k dalšímu prohlubování evropské integrace. Německo, Francie, Belgie a Lucembursko, to jsou země, které už vyjádřily svoji připravenost vytvořit tvrdé jádro budoucí "rychlé Unie". Její podstatou by bylo propojování nejenom hospodářské, ale i obranné a zahraniční politiky.

Další skupinu vytvářejí členské země mimo eurozónu. Tedy Velká Británie, Dánsko a Švédsko. A potom je tu ještě zbytek členských zemí a navíc i 10 zemí kandidátských. A nad tím vším se vznáší nejistota nad osudem ambiciózního projektu společné unijní ústavy, kterou musí ratifikovat všech 25 členských zemí rozšířené Unie. Jeden jediný neúspěch by znamenal konec celého projektu, anebo vyzvání nesouhlasící země k vystoupení z Unie. Dánsko a Irsko přitom už oznámily, že se o přijetí Evropské ústavy jejich občané rozhodnou v referendu. A právě v těchto zemích však v minulých letech referenda zamítla přistoupení k jiným unijním dohodám.

O referendu uvažují i Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko a hned několik kandidátských zemí. Roztržka švédské elity s voliči se tak může opakovat. O to důležitější bude mezivládní konference všech 25 zemí rozšiřované Unie, která se sejde už za 14 dní v Římě.