Další možné rozkolísání českého předsednictví EU - fatálně rozdělená KDU-ČSL

Není v tom ale úplně sama. Téměř neřešitelnou situaci nastolil premiér Topolánek, když ohlásil změny ve vládě a místo aby je uskutečnil hned po loňských podzimních volbách, ve kterých strany vládní koalice žalostně pohořely a kdy by to tudíž mělo maximální smysl, otálel s nimi až do zahájení předsednictví. A nyní by je tedy snad chtěl uskutečnit. Jenže platí to, co platí pro celou vládu. V době předsednictví není příliš dobré přepřahat, ať už jde o celou vládu nebo o její části.

Příslušného rozporu si už ostatně všiml i šéf opozice Paroubek. Pokud v době předsednictví je možné měnit ministry, proč by nešlo vyměnit celou vládu. Jistě, šlo by to, ale platí, co už v tomto pořadu bylo řečeno mnohými kolegy. V době předsednictví se každá země snaží odložit své vnitropolitické spory do doby, než toto předsednictví úspěšně zvládne. Opačných příkladů není mnoho, připomínám byl pouze jeden z Itálie.

Co platí pro vládu, platí samozřejmě i pro ministry. A ministr financí, ostatně stejně jako ministr pro místní rozvoj, ale i ministr kultury, jsou v době předsednictví poměrně důležitými osobami a jejich zpochybňování jen přispěje ke stále narůstající nedůvěře, že Česká republika je schopna zvládnout svou roli dobře.

Samozřejmě velmi zaráží další okolnosti, například ta, že pro odvolání ministra financí nepadlo mnoho věcných argumentů, lépe řečeno, nepadl žádný. To, že ne zcela reprezentuje program strany, která ho do vlády poslala, je sice relevantní a není možné ho zlehčovat, přece jen ale k odvolání nestačí.

Naproti tomu argumenty pro odchod předsedy strany Jiřího Čunka by se našlo nepočítaně, jen připomeňme jeho aféry a nešťastná mediální vystupování v jejich souvislosti, ale s jeho případným odvoláním je také potíž. Jednak i pro něj platí, že není nyní vhodné měnit ministra pro místní rozvoj, jednak ale také, je to předseda strany a jednoduše není možné, aby předseda koaliční strany stál mimo vládu.

Sice se to v minulosti také několikrát stalo, ale rozdíl byl v tom, že takový předseda se tak zpravidla rozhodl sám. Pokud by byl předseda koaliční strany odvolán premiérem proti své vůli a valné části své strany, muselo by to zákonitě znamenat konec takové koalice.

Pokud tedy Čunkovi příznivci byli rozezleni návrhem na odchod předsedy z vlády, měly spíše argumentovat takto, nikoli zvolit pomstu ve formě návrhu na odvolání Kalouska, Čunkova odpůrce. Pak to vypadá, že je skutečně pravda, jak interpretoval výtky proti své osobě sám Kalousek. Prý mu jeho straničtí kolegové vytýkaly, že je sice dobrým ministrem financí pro Českou republiku, ale špatným pro KDU-ČSL. Pokud skutečně byla taková argumentace užita, je to další symptom agónie této historické strany.

A ještě ke všemu se dá očekávat - širší vedení strany, které se má sejít v pátek, možná vysloví jiný názor než předsednictvo. Zcela určitě jiný názor zřejmě bude mít i poslanecký a senátorský klub strany. Proč přesto předsednictvo, kde mají převahu Čunkovy lidé, považovalo za nutné dát toto stanovisko, když přece muselo dobře vědět, že ostatní orgány strany ho nemusejí potvrdit. Odpověď není složitá, ale bohužel ne moc povzbudivá. Prohlášení bylo užito jako nátlaku vůči opačnému názorovému táboru. A to je přesně ten moment, kdy se vede vnitrostranický boj zcela bezohledně pomocí nástrojů, které by měly patřit jen České republice a jejímu předsednictví.

Politikové příslušné strany by skutečně měli plnit její program a pokud tak nečiní, straníkům se to právem nemusí líbit. Jenže problémem KDU-ČSL, zdá se, že neřešitelným, také je, že není úplně jasné, jaký má vlastně program. Projevuje se to skoro při každém hlasování v Parlamentu a veřejnosti se to v plném rozsahu předvedlo při volbě prezidenta republiky, kdy část zákonodárců hlasovala pro jednoho a druhá pro druhého kandidáta. Nějaký čas to tedy vypadá, že KDU-ČSL už není jednou stranou, ale přinejmenším dvěma stranami, jak by ironií osudu mohlo vypovídat i z jejího pomlčkového názvu.

Pro volitelnost strany je to fatální, snad není nic horšího, když volič má volit stranu, o které nemůže dopředu říci, jak se bude chovat.

Jak se proto zdá, v této citlivé situaci, by zřejmě pro premiéra bylo nejlepší, kdyby na rekonstrukci vlády raději zapomněl a nechal si rozmýšlení o ní na dobu, až budu muset řešit celkové politické upořádání, včetně postavení své vlastní osoby. Že to tak, jak to nyní je, není dlouhodobě udržitelné, je jasné, přinejmenším od doby, kdy vláda ztratila i svou křehkou a problematickou většinu.