Dal se předvídat rozpad Jugoslávie?

Jen v roce 1990 se do médií dostaly informace o tom, že občané dvou republik federace, Slovinska a Chorvatska, dali důvěru v prvních volbách za účasti více stran od 2. světové války silám, které měly ve svých programech odtržení od Jugoslávie.

Nevěnovala se tomu pozornost až do chvíle, kdy se na území Slovinska, byť jen na šest dní a v Chorvatsku začalo bojovat. Jugoslávská armáda chtěla vojensky obsadit ty oblasti Chorvatska, kde žili většinově Srbové. Obyvatelé evropských zemí, kteří už za 45 let pomalu zapomínali, jak vypadá válka na jejich kontinentě, začali se znepokojením sledovat hořící a rozbombardovaná města, například zcela zničený východoslavonský Vukovar. Televizní záběry ukazovaly zabité, stovky zraněných, tisíce vyhnanců a plačící děti, které většinou nevěděly, jak se mají v nové situaci orientovat. Svět si znovu začal připomínat, že v Jugoslávii nežijí Jugoslávci, ale obyvatelé mnoha národů. A také to, že srbochorvatština přeci jen nakonec nebude integrujícím jazykem a zvlášť v Chorvatsku dávali důraz na odlišení od srbštiny. I za cenu toho, že se například telefonu začalo říkat brzoglas. Nicméně moji záhřebští známí mě přesvědčovali, že až do své smrti hodlají nadále telefonovat.

Válka v bývalé Jugoslávii byla pro zahraničí překvapením. Evropa a svět nezareagovaly adekvátně. To jsou nejčastější argumenty politologů a historiků, kteří se s odstupem času zamýšlejí nad rozpadem Jugoslávie. Je tomu doopravdy tak? Zajímavou je v této souvislosti studie, kterou zveřejnil americký institut Woodrowa Wilsona.

Jde o dokument, tajnými službami Spojených států označených NIE- 1590. Jak se ukazuje, rozpad bývalé Jugoslávie nebyl pro tajné služby USA až takovým překvapením, jak se doposud tvrdilo. Jeho první kapitola předvídá, že federativní Jugoslávie přestane v roce 1991 fungovat, aby se o rok později zcela rozpadla. Za hlavního viníka takového vývoje označuje materiál Srbsko, které prý zablokuje snahy o konfederativní uspořádání země.

Rozpad Jugoslávie měl být už na počátku poznamenán ozbrojeným povstáním Albánců v Kosovu. Jak se později ukázalo, v tomto bodě se odhady amerických zpravodajců poněkud mýlily. Kosovští Albánci sice od počátku devadesátých let ignorovali v provincii srbské úřady a vytvořili jakýsi alternativní mini stát, nicméně zbraně do rukou vzali až v roce 1998. Poněkud mylná je také další část zmíněného dokumentu. Ten totiž předpokládal, že nepůjde o otevřený konflikt jednotlivých republik, ale spíše o dílčí etnické mini konflikty v jejich rámci.

Zpráva také hovoří o tom, že až do roku 1991 Washington podporoval zachování územní celistvosti Jugoslávie. Zmíněné chyby v odhadu budoucího vývoje lze přičíst faktu, že CIA ani State Departement ve skutečnosti nedisponovaly úplným obrázkem dění v regionu.

Na to, aby člověk mohl podávat přesné odhady, musel by tam v danou dobu žít. Už od počátku 90 tých let se sdělovací prostředky v Srbsku ani v Chorvatsku netajily skutečnostmi, které upozorňovaly na nelegální vyzbrojování civilistů. Jugoslávská lidová armáda, kde dominovali srbští důstojníci, během pozdějšího konfliktu otevřeně podporovala chorvatské Srby stejně jako později bosenské. Podobně se ale chovala i armáda samostatného Chorvatska, která v době bosenské války vyzbrojovala Chorvatskou radu obrany, tedy vojsko bosenských Chorvatů.

Že se Jugoslávie letos doopravdy definitivně po odtržení Černé hory od Srbska, naštěstí už nekrvavém, rozpadla už dnes víme. Nakolik se to dalo předpokládat na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, zůstává navzdory existující zprávě amerických tajných služeb diskutabilní. Nepřátelství jugoslávských národů bylo zřejmé už za dob 2. světové války. Později ho heslem

A navíc 2. světová válka rozhodně nebyla jediným podobným konfliktem, kde se balkánské národy pokoušely přivlastňovat sporná území a během bojů střídali spojence, jako třeba později Chorvati a Bosňáci v Bosně, nebo srbští četnici Draži Mihajloviče, kteří před více než šedesáti lety bojovali proti Němcům, ale místy i s nimi proti Titovým partyzánům.

Během psaní tohoto příspěvku listuji knihou Válka na Balkáně od Emanuela Škatuly. Byla vydána v roce 1913 a pojednává o tom, jak se Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko spojily, aby zbavily evropského území hroutící se velmoc, označovanou za

Nicméně boje rozhodně neskončily. Dosavadní spojenci shledali přílišnými teritoriální požadavky Bulharska v Makedonii a střetli se znovu. Proti dosud spojeneckému Bulharsku dokonce bojovali i za podpory nedávného nepřítele- Osmanské říše.

To že o rok později zabili v Sarajevu následníka Rakousko-Uherského trůnu Františka Ferdinanda, což ve svém důsledku vedlo k rozpoutání 1. světové války, asi není třeba připomínat.

Balkánský sud prachu tedy vybuchuje na jihu Evropy pravidelně a nezbývá jen doufat, že tamní konflikty v minulých dvou desetiletích budou skutečně těmi posledními. Snad k tomu přispěje i výše zmíněná zpráva amerických tajných služeb, která by měla být oficiálně vydána počátkem příštího roku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .