Čunek a špatná detektivka

Rovněž není zrovna obvyklé, aby členem kabinetu byla osoba, která čelí policejnímu obvinění z korupce.

Z pohledu důvěryhodného politika není zase příliš šťastné, aby důkazy na jeho očištění sháněl kontroverzní podnikatel, který byl zapleten do podivných obchodů s lehkými topnými oleji. Dále není běžné, aby klíčová svědkyně měla téměř fenomenální paměť a s odstupem několika let si vybavovala sled hned několika událostí. Zároveň je podivné, že šéf silné politické strany nemá kolem sebe tým lidí, který by postavil jeho obhajobu na jiných základech, než na tvrzení svědků, že v inkriminovaném čase nebyl ve Vsetíně, ale někde úplně jinde. Rovněž není úplně běžné, aby hlavní svědkyně obžaloby komunikovala pomocí elektronické pošty s vyšetřovatelem a se soudní znalkyní.

Do nestandardního průběhu Čunkovy kauzy rovněž zapadají slova prezidenta republiky Václava Klause, že buďto musí padnout hlava šéfa lidovců, nebo celé řady policistů. Do kategorie podivných dále patří úvahy některých senátorů, že by se mělo uvažovat o tom, aby Čunkovi byla vrácena senátorská imunita. Zkrátka dění kolem předsedy KDU-ČSL a místopředsedy vlády má k normálu daleko.

Nelze se proto divit tomu, že Čunkovi příznivci i odpůrci mohou nalézt v případu celou řadu momentů, které mohou vydávat za argument, že pravda je na jejich straně. Přitom z hlediska trestně právního může sílu jednotlivých důkazů vyhodnotit nejprve policie, potom státní zástupce a případně soudce. Do právoplatného verdiktu je potřeba na Jiřího Čunka pohlížet jako na nevinného. Problém šéfa lidovců spočívá v tom, že k vynesení ortelu může dojít za dlouhou dobu.

Přitom Čunek je členem vlády a hlavně politikem. To znamená, že pro něj je velmi důležité, aby byl důvěryhodný. Což se mu tím, jak se do svého případu postupně zamotal a jaké informace z průběhu vyšetřování pronikají na veřejnost, příliš nedaří. Pokud chce v současné době člověk uspět v politice, musí být pozitivně vnímán voliči, nebo alespoň musí své problémy ustát tak, že se o ně přestane veřejnost zajímat. Člověk si o tom může myslet své, v poměrech české politické kultury to však spolehlivě funguje. Stačí připomenout aféry kolem Vlastimila Tlustého, nebo Miroslava Kalouska. Ti nebyli schopni přesvědčivě doložit své majetkové poměry. Do vysvětlování se však nezaplétali a po čase se o jejich problémech přestalo hovořit. Samozřejmě Čunek je na tom hůř nejenom kvůli tomu, že přišel s celou řadou protichůdných výroků, ale také kvůli tomu, že jeho kauzu šetří policie.

Když se to dá dohromady, dostal se do pozice hole, kterou může kdykoli uchopit opozice a přetáhnout s ní po zádech koaliční vládu. Je to celkem snadný způsob, jak kabinetu vlepit políček a zároveň zabodovat u části voličů. Rozruch kolem šéfa lidovců se může některým politikům hodit i z jiného důvodu. Odvádí totiž pozornost od zásadnějších problémů. Příkladem může být analýza špatného hospodaření české armády. Z ní vyplývá, že se podivně naložilo s miliardami korun a že to svým způsobem umožňuje nastavený systém a rovněž propletenec nejrůznějších osobních vazeb. Pokud by člověk očekával, že se takovéto skandální zjištění stane jedním z hlavních témat celospolečenské diskuse, byl by zklamán. Nic zásadního se neděje. Zkrátka veřejnost je už pomalu smířena s tím, že se v armádě špatně hospodaří a že systém nezlomí ani časté střídání lidí ve vedení resortu. Navíc úspěšná účast v zahraničních misích přebíjí zmiňované problémy a stará se o celkem dobrý obraz armády v očích veřejnosti.

V případě Jiřího Čunka neexistuje velká šance na zásadní zvrat. S trochou zjednodušení by se dalo říci, že pokud by koalice nebyla tak křehká a pokud by neměla před sebou hlasování o reformních návrzích, tak by už Čunek ve vládě nebyl. Z hlediska důvěryhodnosti kabinetu by to bylo dobře. Z pohledu celé řady nestandardních kroků, které případ zatím provázejí, to nelze úplně jednoznačně tvrdit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .