Čtyřkoalice porodila kompromis

29. leden 2001

To, že se první místopředseda KDU-ČSL Cyril Svoboda může opět vrátit do hry v boji o šéfa čtyřkoalice, byla jedna z předpokládaných variant. Strany čtyřkoalice se totiž svými původními nominacemi chytily do pasti.

Když pomineme Michaela Žantovského, navrženého nevlivnou ODA, mělo se rozhodnout mezi unionistou Karlem Kühnlem a lidovcem Jaroslavem Kopřivou. Oba ovšem byli pro druhou ze dvou hlavních stran čtyřkoalice zcela nepřijatelní.

Karel Kühnl pro lidovce proto, že byl přímo předsedou druhé strany a jeho politický profil je ostře liberální.

Unionisté naproti tomu vůči Kopřivovi protestovali zejména proto, že je slabým, spíše únikovým kandidátem a jeho nevýraznost by mohla nakazit celý projekt čtyřkoalice. Při této patové situaci se zdálo, že lídra čtyřkoalice prostě nelze vůbec zvolit a že se strany budou muset s ostudou rozejít.

Tato varianta se jevila schůdnější spíše lidovcům, ostatně volba lídra pro ně nebyla nikdy prioritou, neboť si dobře uvědomovali její složitost a možnou neprůchodnost. Na naléhání ostatních stran čtyřkoalice se nicméně v sobotu večer začalo jednat o dalších alternativách. Jednou z nich byla i nominace Cyrila Svobody, původně neúspěšného při nominaci kandidáta lidovců.

Během neděle, kdy KDU-ČSL svolala své grémium, byla průchodnost této alternativy obecně potvrzena. Ve snaze dostát svým slibům a dohodám ze Svatováclavské smlouvy souhlasily i ostatní strany čtyřkoalice. Stalo se tak ovšem na rozdíl od KDU-ČSL bez konzultací s širšími stranickými grémii.

Je tedy pravděpodobné, že se mohou ještě vyskytnout určité pochybnosti v ostatních stranách. Pro Unii svobody je totiž volba Cyrila Svobody sice přijatelná, ale přesněji řečeno, na samé hranici přijatelnosti.

A to zhruba ze dvou důvodů - za prvé podstatná část Unie svobody do poslední chvíle doufala, že se jí přece podaří prosadit do čela čtyřkoalice svého šéfa Karla Kühnla. To, že se KDU-ČSL proti němu velmi nekompromisně postavila, bylo velkým zklamáním a může to znamenat značnou stranickou frustraci.

Za druhé, Cyril Svoboda vícekrát deklaroval svou ochotu spolupracovat případně po úspěšných volbách spíše s postzemanovskou ČSSD než s ODS. Jak známo, v Unii svobody je spousta dřívějších členů ODS, kteří se do nové strany přinesli velkou nechuť k jakékoli, především programové spolupráci s ČSSD.

Cyril Svoboda nicméně ujistil, že o případných partnerech se bude rozhodovat až po volbách a republikový výbor Unie svobody přes bouřlivou diskusi nakonec v pondělí vzal Svobodovu volbu na vědomí.

Paradoxem přitom zajisté je, že Cyrila Svobodu de facto prosadili právě zástupci Unie svobody ve čtyřkoaliční radě.

Když totiž došlo k patové situaci a odmítnutí původně navržených kandidátů, byl navržen obrácený postup: Obě hlavní strany čtyřkoalice vyzvaly své partnery, aby ukázaly, který z partnerských politiků by pro tu kterou stranu byl přijatelnější. Unie vybrala Cyrila Svobodu, KDU-ČSL Vladimíra Mlynáře.

S tím prvním souhlasili nakonec všechny strany čtyřkoalice, ač pro všechny to musel být velký ústupek, a to paradoxně včetně KDU-ČSL. Tato strana totiž prostřednictvím svého nejvyššího grémia jeho kandidaturu předtím odmítla a vyslala Jaroslava Kopřivu.

Spekulovalo se, co za tím vším stojí. Hovořilo se o vnitrostranickém boji mezi šéfem Janem Kasalem a skupinou kolem Cyrila Svobody. Jeho návrat do hry proto jistě nebyl dobrou zprávou pro Kasalovu skupinu.

Ta ale přesto neustoupila od základního požadavku, že lídrem čtyřkoalice by měl být lidovec, a to ani za podmínky, že tímto lidovcem bude původně neúspěšný kandidát.

Tímto ústupkem politiků KDU-ČSL byla mimochodem projevena mimořádná míra politické odpovědnosti. Stejnou by nejspíš v zájmu celku měla projevit ta část Unie svobody, která bude jistě z volby frustrována.

Jak to tak při podobných situacích tedy bývá, zvoleným byl nakonec ten, kdo nejméně vadil všem zainteresovaným. Pokud se proti němu ještě dodatečné nepostaví členská základna Unie svobody, podezírající ho nadále ze sociálně demokratické orientace, je možné říci, že navenek se jeho volba jeví jako velmi šťastná.

Zajisté především tím, že čtyřkoalice nakonec byla schopna se dohodnout, protože nemalá část politické scény i jejích pozorovatelů byla přesvědčena, že něco takového není u tak programově odlišných stran vůbec možné.

Cyril Svoboda je zároveň politikem konsensuálním, schopným různých pohledů na věc, včetně další koaliční spolupráce. Jeho pověst spíše sociálně demokraticky orientovaného politika je spíše opravdu tradiční pověstí než realitou.

Jeho názory jsou víceméně středové, ovšem orientované spíše doprava, i když nechybí ani sociální akcent, tak je to ostatně běžné u převážné části lidovců, včetně těch, kteří bývají považováni za více pravicové a nakloněné spolupráci s ODS.

Jeho image městského, pražského intelektuála a jeho pozdější příchod do KDU-ČSL než většina jeho kolegů mu v mateřské straně neprospěla. Naopak v širším kontextu ho přímo předurčuje stát se nakonec přijatelným nejen pro partnerskou Unii svobody a ostatní čtyřkoaliční strany, ale také pro většinu veřejnosti, hledající volební alternativu pro strany tzv. opoziční smlouvy.

Takže, jak řekl místopředseda Senátu a bývalý předseda Unie svobody Jan Ruml, každý musel ve prospěch společné věci něco obětovat. Důležitý je výsledek, nikoli konkrétní postup, který k němu vedl, řekl Ruml. Pokud to strany čtyřkoalice myslí se svou spoluprací opravdu vážně, neměly by k tomu mít co dodávat.

ČRo 6 / RSE 29. ledna 2001 rse@cro.cz

Spustit audio

Více z pořadu