Co zabíjí žáby?

Mezinárodní tým vědců přišel této záhadě na kloub. Globální oteplení nahrává plísni jen ve středních nadmořských výškách, kde noční teploty stoupají na hodnoty blízké optimu pro růst plísně. V nížinách i na horách se plísni tolik nedaří. Bohužel, právě střední nadmořské výšky jsou v tropech na žabí druhy nejbohatší a plíseň tu páchá největší škody.

Plíseň Batrachochytrium dendrobatidis byla poprvé objevena v roce 1938 u afrických žab drápatek. Dveře do světa jí otevřel čilý mezinárodní obchod s africkou drápatkou Xenopus laevis, jenž kvetl především v padesátých letech 20. století. Drápatky byly tehdy hojně využívány nejen pro laboratorní výzkum, ale především k těhotenským testům v humánní medicíně. S drápatkou cestovala po světě i plíseň. V 60. letech pronikla prakticky do každého kouta naší planety a začala tamější žáby ohrožovat.

Tým ekvádorských, kostarických, amerických a britských vědců vedený Alanem Poundsem zveřejnil ve vědeckém týdeníku Nature studii, která poprvé odhalila podporu, jaké se plísni dostává od globálního oteplení. Studie hodnotí stav populací amerických tropických žab nosatek (Atelopus). Nejpestřejší druhové spektrum nosatek bylo domovem v horských džunglích Střední a Jižní Ameriky. To už ale není pravda. Ze 110 známých druhů nosatek vyhynuly v posledních 20 letech plné dvě třetiny.

Pounds a jeho kolegové přesvědčivě dokazují, že nosatky ničí plíseň a globální oteplení společně. S postupujícím globálním oteplením jsou noci v džungli stále teplejší a blíží se teplotnímu optimu pro růst plísně Batrachochytrium dendrobatidis. Ve dne je díky vzestupu teplot mnohem více oblačnosti a žáby nenacházejí místa vyhřátá na teploty, které už plísni nesvědčí. Plíseň proto může růst doslova ve dne v noci. Nejhůře jsou postiženy žáby žijící v nadmořských výškách od 1000 do 2 400 metrů. Nížinné a vysokohorské druhy vzorují plísni mnohem lépe. V nížinách panují na řadě míst vedra, za jakých se plísni nedaří. Ve vysokohorském pralese je pro plíseň naopak stále ještě příliš chladno. Pralesy ve středních nadmořských výškách jsou na druhy žab nosatek nejbohatší a jsou zároveň nejhůře postižené. Proto je dopad společného ataku plísně Batrachochytrium dendrobatidis a globálního oteplení tak razantní a vymírání lze označit bez přehánění za masové.

Nosatky nejsou jedinými tvory, jejichž nepřítel dostal podporu v podobě globálního oteplení. Stejnému problému čelí pižmoni vysoko za polárním kruhem. Tito až třímetrákoví příbuzní ovcí a koz trpí nákazou parazitickými červy ze skupiny motolic. V dřívějším drsném klimatu trvalo motolici dva roky, než dokončila svůj vývoj. Současné teplejší podnebí jim dovoluje ukončit vývojový cyklus během jediného roku. Pižmoni jsou motolicemi doslova promořeni a chřadnou. Vědci u nich pozorují pokles plodnosti a zvýšenou úmrtnost.

Ve Skalistých horách se s oteplením dočkal příhodnějších podmínek lýkožroutům podobný brouk lýkohub (Dendroctonus ponderosae). Také on stíhá kompletní vývoj už za rok a nikoli za dva, jak tomu bylo dříve. Kromě přímých škod ničí porosty jehličnanů i tím, že na ně přenáší rez vejmutovkovou (Cronartium ribicola). Zvýšené počty lýkohubů přispívají k masovému šíření rzi a ta už vážně poškodila lesy v nejvyšších partiích Skalistých hor.