Co si o čem myslíme

22. květen 2006

Dvě třetiny občanů České republiky, přesněji 65% si podle agentury STEM/MARK myslí (přesněji řečeno, myslelo při dubnovém průzkumu na dané téma), že v posledních pěti letech korupce v naší zemi vzrostla.

0:00
/
0:00

Proč si to myslí z výsledků průzkumu, který předala veřejnosti ČTK, přímo nevyplývá. Prostě si to myslí, i když přímou zkušenost s uplácením "přiznala" v dotazníku 23% dotázaných. Z nich 11% uplácelo buď dobrovolně nebo na požádání ve zdravotnictví, zatímco 16% dotázaných uplácelo v kombinovaném prostředí policie, úřadů či v jiném prostředí.

Dále se oněch 65% dotázaných, kteří jsou přesvědčení o nárůstu korupce u nás, domnívá, že uplácejí spíše starší lidé, a také lidé bohatší a vzdělanější. Viděno z opačného konce - za úplatek velká většina dotázaných (87%) nepovažuje darovanou květinu či balíček kávy. Závažnost korupce je dále různě odstíněna - menším zlem je pro dotázané drobná pozornost pro ošetřujícího lékaře, větším pak úplatek za přislíbení přednostní či kvalitní péče.

Připomenu ještě, že podle loňské výroční zprávy organizace Transparency International, která problematiku korupce mezinárodně a dlouhodobě sleduje, se Česká republika ze 159 zúčastněných států umístila na 47.-50. místě. Ze zemí Evropské unie byli za námi jen Lotyšsko a Polsko.

Korupce je nepěkná věc, ale - podle mého - ještě nepěknější je, co si o sobě navzájem myslíme.

Mělo-li nějakých třiadvacet procent dotázaných přímou zkušenost s uplácením je to dost zlé, ale horší je, že si navíc jaksi "domýšlíme", že je to ve skutečnosti ještě horší, což je to 65%-ní přesvědčení, že korupce roste. Na druhou stranu, zase tak moc to k divení není.

Podobně si leccos "domýšlíme" ze zlomků a střípků, které nám denně nabízejí účinkující ve sdělovacích prostředcích. Z jejich vystupování, z jejich řeči, z jejich mediálně prezentovaného chování si pak "domýšlíme", kde a s kým to vlastně sdílíme společný život.

Tak zvané mediální souboje politiků, jako třeba televizní duel premiéra Jiřího Paroubka s předsedou ODS Mirkem Topolánkem, nabízejí veřejnosti právě ony zlomky a střípky. Obsah jejich televizního střetnutí bude tvořit možná právě těch nějakých 23%, zatímco 65% už budou jen naše "dojmy". Diskuse obou hlavních politických rivalů nebyla až tolik o argumentech, jako o agresivních útocích a obranách, osočování a ovládání se.

Oba pánové přitom dělali možná jen to, co se od nich očekává, nebo hůře - co si oni a jejich poradci myslí o tom, co se od nich čeká. Takto prostě vypadá politická debata v zemi, v níž si málokdo dá tu práci skutečně diskutovat. A to nemluvím o tom, že lidé si mohou podat ruku, zvlášť na veřejnosti, i když se nesnášejí. Pan Topolánek to po debatě nedokázal. Jaký z toho má divák dojem, nevím.

Trochu nejapně připomenu, že mám vlastní mnohaletou zkušenost ze života v sousedním Německu. Pochybuji, že by se ke srovnatelnému způsobu diskuse vůbec odvážili představitelé hlavních politických stran. Ne snad proto, že by neuměli být dostatečně "drsní" a "tvrdí" a "agresivní", ale proto, že by se to prostě nelíbilo jejich vlastním voličům. (Tohle neplatí pro zástupce malých politických, popřípadě ještě extrémistických subjektů, kteří se prostě chtějí "prokřičet" a "pro-urážet" k nějaké té pochybné popularitě.) Záhlavec pana Macka ministru zdravotnictví Rathovi je také z téhož soudku.

Když někdo někoho zezadu napadne, je to stejně nedobré ve volné přírodě, natož na sjezdu lékařů. Pan Macek pak může třeba tisíckrát vysvětlovat, že se jednalo o čistě "osobní" věc, ale provede-li někdo takovou akci za přítomnosti desítek či stovek kolegů-lékařů, plus - za přítomnosti televizních kamer čili před očima veřejnosti, jistě si nemůže myslet, že se toto "soukromé" vyřizování účtů nestane "věcí veřejnou".

Vysvětlení, která se snaží věc bagatelizovat tím, že (a teď přijdou argumenty, přizpůsobitelné subjektivnímu zaměření různých posuzovatelů) "si to ten Rath zasloužil", nebo, že "pan Macek bránil čest ženy", a podobně - nemohou uspět. Když významný a všude viditelný představitel jedné politické strany mlátí zezadu vysokého a všude viditelného představitele rivalizující politické strany před zraky národa, jsou všechny upozadňující či zlehčující argumenty marné. Je to prostě ostuda, navíc od příslušníka odborného (lékařského) cechu, kterému by chtěl kdekdo věřit. Gentleman a intelektuál by jistě nalezl vhodnější či staromódnější způsob, jak soka ztrestat. Jinými slovy: nevím, co si o nás, o veřejnosti, pan Macek myslí, že se zachoval, jak se zachoval, ale asi to nebude nic moc. A co si máme myslet my? O lékařích? O zbohatlících? O významných představitelích politických stran? Natož pak o normách společenského chování na veřejnosti? Nevím - ale nechci ani domýšlet, co by mělo následovat dalšího a žebříčku tohoto druhu chování.

autor: Martin Schulz
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.