Co si myslet o české výjimce z Lisabonské smlouvy

Pro celou situaci kolem české ratifikace Lisabonu je docela příznačné, že tenhle umírněný optimismus se zakládá jen na stručných výrocích prezidenta v novinách. Převážná většina evropských státníků a bruselských byrokratů o Klausově postoji prostě nic přesnějšího neví. Opak možná platí pro švédského premiéra Fredrika Reinfeldta - bůhví, co mu Václav Klaus řekl v telefonickém rozhovoru. Ale na veřejnosti švédské předsednictví tvrdí, že Klausovy kroky předvídat nemůže.

Tenhle přístup je přitom velice pragmatický. Unie si uvědomila, že skutečně musí respektovat český ratifikační proces. U Ústavního soudu je to naprosto samozřejmé: kdyby soudci rozhodli, že Lisabon v souladu s českou ústavou není, všem by nezbylo než srazit podpatky a takový verdikt respektovat. To neznamená, že by Lisabonská smlouva byla automaticky mrtvá: mohla by se změnit česká ústava, aby následně byla s Lisabonem v souhlasu. Za stávající situace na české politické scéně by se ale pro takový krok jen velmi těžce hledala ústavní většina.

Jak už ale bylo řečeno, hlavní pozornost Bruselu je upřena na Václava Klause, nikoliv na český Ústavní soud. I vzhledem k prezidentovi se sedmadvacítka chová velmi pragmaticky. O jeho oddalování podpisu pod smlouvou si samozřejmě myslí své. Dobře ale ví, že jakýkoliv tlak by byl kontraproduktivní. Bylo proto dost úsměvné, když česká média náruživě přejímala tvrzení některých zahraničních novin, že prý se už v Bruselu či Paříži připravuje plán na to, jak českého prezidenta obejít nebo rovnou sesadit. V tuhle chvíli není nic vzdálenější pravdě. Všichni vědí, že jakýkoliv tlak nad rámec dobrých diplomatických mravů by měl přesně opačný účinek.

Unie totiž nemá vůbec žádný nástroj, kterým by českého prezidenta mohla k podpisu donutit. Případné přezkoumání toho, jestli je chování Václava Klause v souladu s literou i duchem české ústavy je pouze na naší politické a soudní scéně.

Momentálně vše směřuje k tomu, že Česko na čtvrteční a páteční schůzce evropských lídrů záruky požadované prezidentem skutečně obdrží. Téměř jistě budou mít obecnou podobu: tak zvané Benešovy dekrety se v nich přímo nezmíní a Česko získá obecnou výjimku z Listiny základních práv Unie, která je součástí Lisabonské smlouvy. Tuhle konstrukci členské státy schválí u příležitosti dalšího rozšíření Unie, pravděpodobně v přístupové smlouvě s Chorvatskem. Václav Klaus tak získá právně závaznou garanci a Lisabonskou smlouvu přitom nebude nutné znovu schvalovat ve všech členských zemích. Jde tedy o podobný postup, jaký Unie v červnu použila vzhledem k Irsku a jeho zárukám ohledně Lisabonské smlouvy.

Samotný fakt, že pro Česko nebude právně závazná Listina základních práv je potřeba přivítat. v Listině se jedná o ztělesnění toho pohledu na svět, podle něhož má člověk právo jen na to, co je v zákonech výslovně vyjmenováno. Do Listiny se tak dostala jednak celá řada absolutních samozřejmostí, jako je právo na život. Na druhou stranu je v ní ale jmenována i spousta sociálních práv, která by mohla významně snížit svobodu podnikání. Listina je taková kvůli době, v jaké se rodila. Bylo patrné, že občané evropských zemí jsou s vývojem integrace stále nespokojenější - ať už z reálných nebo zástupných důvodů. Evropští politici tak chtěli ukázat: podívejte se, Unie není dobrá jen pro firmy, které profitují z volného trhu, má i svou sociální dimenzi. Do Listiny tak splácali páté přes deváté. Přitom drtivá většina těchto práv je už v nějaké podobě obsažena v národních legislativách členských zemí. Politici se ale snažili vytvořit dojem, jakoby tahle práva občanům dala Unie a lid by tak měl být Bruselu vděčný.

Samotný fakt, že tahle ustanovení pro Česko nebudou právně závazná tedy přivítejme. To ale ještě neznamená, že bychom Václavu Klausovi měli děkovat jako někomu, kdo nás vyvázal z pout zbytečného dokumentu a ještě nepřímo docílil potvrzení platnosti tak zvaných Benešových dekretů. Důležité totiž není jen to, co se komu v Unii podaří prosadit, ale také jakým způsobem toho docílí. Vznést námitku na samém konci jednání prostě k posílení důvěryhodnosti Česka jako partnera nepřispívá. Na jedné misce vah je tedy pravděpodobné docílení Klausem požadované výjimky. Na té druhé leží další oslabení české důvěryhodnosti a tím i našeho vlivu v rámci Unie. Když to vše porovnáme, tak zjistíme, že Česko rozhodně víc ztrácí než získává.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .