Co pro Unii znamená irské Ano Lisabonské smlouvě

Irové hlasovali o tom, jestli chtějí nadále být v Evropské unii a jaké jim z toho mohou plynout výhody. Zastánci Lisabonu vylepili plakáty ve stylu "Hlasuje Ano v zájmu pracovních míst" nebo "Hlasujte Ano v zájmu hospodářského oživení". Každému je ale snad jasné, že Lisabonská smlouva jako taková nic z toho ani v nejmenším nemůže přinést.

Je tak poněkud úsměvné, když si uvědomíme, že odpůrci smlouvy jsou obviňováni z toho, že o smlouvě nemluví pravdu. Třeba když loni tvrdili, že Lisabon může Irům vnutit potraty anebo letos, když se občany snažili přesvědčit, že po schválení dokumentu výrazně klesne minimální mzda. Samozřejmě, že tahle tvrzení jsou totálně nepravdivá. Ale i zastánci smlouvy, jak jsme viděli letos, vedli minimálně zavádějící kampaň.

To ale neznamená, že byli Irové oklamáni, jak třeba Českému rozhlasu řekl bývalý dánský europoslanec Jens-Petr Bonde. Je logické, že v době současné ekonomické krize se kampaň točila okolo obecných témat. Faktem je, že zakotvenost irské ekonomiky v Evropě bude jednou z hlavních okolností budoucího oživení. Jednotný trh je prostě skvělou věcí. Uvědomme si, že Iry krize zasáhla mimořádně silně, to, co vidíme v Česku je jen slabým odvarem. Ve společnosti prostě převládl názor, že pevné místo země v rámci silné Evropy je pro lepší budoucnost nezbytné. A jak opakovali zastánci Lisabonu, odmítnutí smlouvy by Evropu uvrhlo do krize. Referendum tak nebylo výběrem mezi těsnější integrací podle Lisabonské smlouvy nebo zachováním současného stavu.

Evropská unie časem začne fungovat podle Lisabonské smlouvy. Můžeme to říct proto, že Václav Klaus dokument dříve či později jistě podepíše. Pověsti o tom, že bude čekat na nástup britských konzervativců a zamítavé referendum v Británii považuji za hodně málo pravděpodobné spekulace. Evropa tak bude mít Lisabon a celá řada byrokratů i státníků se nás snaží přesvědčit, že je to zázračný recept na to, aby Unie mluvila jen jedním hlasem a velmi snadno přijímala rozhodnutí.

Něco takového je ale čirou propagandou lidí, kteří si z integrace udělali živnost, jako jsou třeba četní europoslanci. Podle takových názorů Unie Lisabonskou smlouvu nutně potřebuje třeba proto, že na mezinárodní scéně musí vystupovat jednotně a Lisabon přesně tohle zajistí. Dokument posiluje postavení současného Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a řada lidí se už těší na to, že Unie tak bude mít společného ministra zahraničí. K ničemu takovému ale nedojde. Vysoký představitel bude předsedat schůzkám ministrů zahraničí členských zemí a na mezinárodním fóru bude reprezentovat dohodnutou společnou pozici sedmadvacítky k danému tématu. Tenhle společný postoj se ale i nadále zformuje na základě jednomyslnosti, přesně tak, jako je tomu dnes. Myšlenka, že vytvoříme funkci a díky tomu jako mávnutím kouzelného proutku zmizí názorové rozdíly mezi jednotlivými státy je skutečně naivní. Společná zahraniční politika se tak bude i nadále vytvářet velmi složitě a většinou půjde o nalezení křehké rovnováhy mezi leckdy vyhraněnými postoji členských zemí. A je to tak dobře: představme si třeba, že by se přístup Unie k Rusku řídil tím, co chce Německo, Francie nebo Itálie. O takovou politiku Česko a další menší země střední a východní Evropy rozhodně nestojí.

Právě uvedený příklad zároveň říká, že Lisabonská smlouva zdaleka nevytváří evropský superstrát, jak se obává řada kritiků dokumentu. Je ne příliš rozmáchlým krokem k těsnější integraci. Jistě je možné nesouhlasit s celou řadou aspektů tohoto dokumentu: například s výrazným posílením pravomocí Evropského parlamentu. Jeho členové se rádi považují za jediné autentické reprezentanty jakéhosi evropského lidu, ale ve skutečnosti jsou až v příliš mnoha případech od reality odtrženými propagátory federalismu, kteří mají ve veřejném mínění prakticky nulovou podporu.

Takové a další aspekty Lisabonské smlouvy jsou jistě hodny kritiky. Irský souhlas s referendem ale rozhodně není vykročením ke ztrátě národní suverenity a vzniku evropského superstrátu, jak se ve své ústavní stížnosti přehnaně obávají třeba čeští senátoři.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .