Co může přijít s Barackem Obamou

Lze ji očekávat už z toho důvodu, že dosavadní zahraniční a vůbec vojenská politika získala v poslední době špatnou pověst: v Afghánistánu i Iráku bylo sice zpočátku dosaženo rychlého vojenského vítězství, ale doposud nebyl vybudován a zajištěn mír, což je úkol stejně důležitý. Uvnitř americké armády se objevila povážlivá pochybení, zpochybňující morální profil těch, kdo měli přinést nový model vlády a správy země. Pokračující válka v obou zemích stála a stojí i nadále tolik finačních prostředků, že to ohrozilo americkou ekonomiku jako takovou. Války v obou zemích byly legitimní, protože se v nich bojovalo nejen o bezpečnost Spojených států, ale i bezpečnost všech demokratických států na světě, a proto se také na obou podílely široké mezinárodní koalice. Šlo, zvláště v případě Iráku, o tzv.preemptivní obranu, o níž se poprvé mluvilo v Národní bezpečnostní strategii Spojených států ze září 2002.

V tomto novém bezpečnostním uvažování se nevychází z nějakého bezprostředního ohrožení, ale z analýz potenciálních schopností protivníka, z analýz jeho budoucích schopností a zjevných nebo skrytých úmyslů. Je to riskantní přístup, protože se v dnešním světě pohybujeme v prostředí obtížně předvídatelných měnících se hrozeb a ani sebelepší výzvědné služby mnohdy nepomohou v jejich přesnější identifikaci. Někdy slyšíme z úst některých našich představitelů, že disponují nějakými speciálními informacemi, o nichž se nemůže veřejně mluvit. Doporučuji brát taková prohlášení s rezervou a připomínám tzv.důvěrné informace, na jejichž základě byla zahájena akce Irák - jak nyní prozradil bývalý mluvčí americké vlády, politické rozhodnutí o zahájení akce padlo již rok předtím. Připravovat se na obranu před možnými hrozbami je jedna věc, druhá je začít vojensky jednat. V preemptivní obraně jde tedy o analýzy schopností a úmyslů a o politická rozhodnutí, která z vzejdou. O hrozbách sice víme, jsou to teroristické sítě, darebné státy, které jim pomáhají a přitom se snaží o získání zbraní hromadného ničení, jsou to státy, které se nacházejí ve stavu rozkladu a slouží jako zázemí pro teroristické organizace atd., ale hlavní otázkou je, jak si s těmito hrozbami poradit. Jak je nyní vidět, jenom vojensky to nejde a proto musí přijít změna v americké zahraniční politice. Bude patrně spojena s Barackem Obamou, pokud volby vyhraje, což se nyní zdá pravděpodobné.

Jedním z myšlenkových připravovatelů změny je Joseph Nye Junior, děkan jedné z fakult na Harvardské univerzitě, jenž byl za Clintona předsedou Národní rady pro tajné služby. Ve svých knihách psal o tzv.soft power Spojených států, co to je a jak by se k ní měli Američané opět vrátit. Nye psal o tom, že tradičním znakem velmocenského postavení byla hlavně schopnost válčit. V současné době jsou to Spojené státy, které tuto schopnost ovládají nejlépe a neustále ji zlepšují a prověřují. Neustále se také snaží tuto moc rozšiřovat a já dodávám, že je to například právě postupná realizace plánu na protiraketovou obranu, do níž je bilaterálně zapojena Česká republika. Je to obrana, založená na předvídavosti možných ohrožení a možných úmyslů protivníka. Její slabinou je, že je ve skutečnosti budována proti ohrožením ze strany protivníků, které nelze veřejně za protivníky označit a tak se mluví o tzv.zástupných protivnících, například Severní Koreji. Avšak zpět k soft power. Nye píše: Vojenská moc je stále důležitá v určitých situacích, bylo by však chybou zaměřit se úzce jen na vojenské rozměry americké moci. Je třeba věnovat pozornost také tzv.měkké moci, soft power. Tvrdá moc je reprezentována vojenskou silou a hospodářskou mocí, která je schopná ostatní státy donutit, aby dělaly to, co chtějí Spojené státy. Měkká moc především spočívá v přitažlivosti hodnot a ve způsobu, jak je dotyčná velmoc schopná o správnosti svých hodnot přesvědčit ostatní svět tak, aby ji následoval. Měkká moc není totéž co vliv, i když je jedním ze zdrojů vlivu. Vzniká z velké části z hodnot, které jsou vyjádřeny v kultuře, ale také, nebo dokonce hlavně ve způsobu politiky doma i v zahraničí. Hrubá a měkká moc spolu souvisí a mohou se navzájem posilovat, někdy se však mohou ocitnout v napětí a rozporech. A o to právě nyní jde.

Americkou politiku podle mého názoru v poslední době reálně, nikoli verbálně, opustil do značné míry tradiční idealismus a hodnotové zaměření. Snaží se mnoho věcí silově protlačit. Prezident Bush nedávno řekl v jednom rozhovoru, že účast na protiraketové obraně nebudou žádnému státu vnucovat a že se pro ní musí vyslovit sami občané dotyčných zemí. A přitom se děje opak. Nye píše: Domýšlivost, lhostejnost k názorům ostatních a úzkoprsý přístup k našim národním zájmům, hájené novými stoupenci unilateralismu, jsou jistou cestou k podkopání naší měkké moci. Naší největší chybou je spoléhání se pouze na investice do vojenské moci. Postavení hegemona v mezinárodních vztazích si Spojené státy podle mého názoru zasloužily nejen svými vítězstvími ve světových horkých i studených válkách, ale také přitažlivostí svého odhodlání bránit svobody ve světě a podporovat demokracii tam, kde je to možné. V současné době by však měly více reflektovat to, že ve světě vzniklo nebo vzniká několik mocností, které jsou hospodářsky stále silnější a prosazují se ne svou vojenskou silou, ale svým hospodářským vlivem a schopností kooperovat s velmi širokým spektrem partnerů. Jednou z nejpodstatnějších otázek dnešního světa je totiž schopnost mocností ovlivňovat chování jiných a to nejen silou. Jde o tzv.získávající moc, projevující se v rozvoji kooperací na nejrůznějších úrovních a v trpělivém a nenásilném prokazování vlastního modelu jako návodu i pro ostatní.

Chápu, že to je pro Spojené státy trpké poznání, protože jejich zásluhy o světový mír a blahobyt jsou nesrovnatelné a navíc tyto tzv.nové velmoci, hlavně Rusko a Čína, mají v otázce lidských a občanských práv za sebou převážně neblahou minulost. Nechtějí ani aktivně kooperovat v boji proti skutečným a reálným hrozbám pro regionální nebo světový mír, jako jsou Írán a jeho spojenci na Blízkém východě. Jenže snaha Spojených států zlepšit poměry ve světě hlavně pomocí stále dokonalejší vojenské moci nemá velkou šanci na úspěch, pokud nebude doplněna aktivní a silnou americkou soft power. A tady lze očekávat něco nového od možného budoucího prezidenta Baracka Obamy. První náznakem je jeho plánovaná cesta během volební kampaně do Německa, do Berlína, v duchu tradice J.F.Kennedyho a jeho přihlášení se k americko-německému spojenectví hodnot.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .