Co mi vadí na našich "eurodisputacích"

Je jasné, že představitelé naší země se mají snažit pro ni vyjednat podmínky co nejpříznivější, ale nejsem si vždycky jist, které to jsou. Bývá zmiňována váha hlasu menších zemí (my jsme jednou z nich), která určí jejich podíl na rozhodování. Při vší lásce k rodné hroudě a při všem respektu k zájmům vlastního kmene ale nemohu nevědět, že větší váha přísluší zemím (a) lidnatějším a (b) rozvinutějším a že nepatříme k jedněm ani druhým. - Kéž mi není špatně rozuměno. Chci, abychom se v EU cítili a měli co nejlépe, ale byl bych nerad, kdybychom v úvahách o našem příštím evropanství ignorovali zdravý rozum.

Česko se hodlá připojit k EU, nikoli naopak. Vzniká-li ze samostatných celků celek vyššího řádu, stávají se ony jeho částmi. Je samozřejmé, že se tím vzdávají své suverenity a že to, co si ponechávají, už není suverenitou, ale jistou autonomií. Ptám se v duchu (a nyní i nahlas), co je podstatou oné svébytnosti, o niž se někteří z nás tolik obávají. Je to snad česká cesta transformace? Aktuální stav naší ekonomiky? Našeho soudnictví, zdravotnictví, školství, zemědělství?

Jistému typu našich obav snad rozumím. EU dnes tvoří země, které sice nejsou bez problémů, ale osvědčily svou životaschopnost. Naproti tomu my patříme k zemím, co se před desetiletími vydaly cestou, která se ukázala být slepou uličkou. Neboť tzv. reálný socialismus selhal celosvětově (zdá se, že na to zapomínáme). - Rozumím pocitům žáka s nevalným prospěchem, který musí opustit zanedbanou školu a přejít do té kvalitnější, náročnější, kde děti dosahují lepšího prospěchu. Jeho sebevědomí je znejistěno, možná i otřeseno. Ale řešením není setrvání v té první škole, krachující.

Často slýchám pesimistické prognózy na téma, co neblahého nás v té Unii čeká. Kupodivu nikdo nerozvíjí fantazii na téma, co by nás čekalo, kdybychom tam nevstoupili. Třeba o tom, jak by se potom vyvíjelo naše soudnictví, zdravotnictví, školství, zemědělství. Jak by fungovala naše administrativa, jak by vypadal náš penzijní systém nebo naše vnitřní bezpečnostní situace. Nikdo z těch našich sýčků, ani současný prezident republiky, nám nevysvětlil, čím to, že z té dusivé EU zatím žádná země nevystoupila a že tam naopak tolik zemí směřuje.

Vůbec netvrdím, že nás to nebude bolet. Vždyť i Rakousko, to spořádané zámožné Rakousko muselo po svém vstupu spolknout nejednu hořkou pilulku. Naše potíže budou asi větší než ty rakouské; možná, že si některé dosud neumíme představit. Např. my, kdo jsme v důchodovém věku, nejspíš nebudeme mít na přijatelnou adaptaci dostatek času. - Zavilému škarohlídovi bych svůj pohled na věc formuloval asi takto: vstoupit či nevstoupit do Unie je rozhodováním mezi špatným a ještě horším. Představte si cestujícího na lodi, která ztroskotala. Má možnost vyškrábat se na jinou, která také nemá vyhráno, ale drží se nad vodou. Anebo plavat sám.

V našich eurodisputacích se málo zdůrazňuje, že integrace Evropy je proces, tedy pohyb, vývoj, který potrvá i nadále, čili i po našem vstupu. A že se zúročí teprve v dlouhodobé perspektivě. Místo toho úzkostlivě mapujeme bezprostředně následující stresy. Málo se uvažuje o tom, že potenciální zisky z našeho členství budou i nemateriální povahy. Připomíná se mi mladý muž, který se před chystanou svatbou trápí otázkou, zda a jaké má nevěsta věno, a vůbec neuvažuje, koho si vlastně bere a jaký život s ním povede