Co lovili lovci mamutů?

Legendární lovci mamutů žili na území dnešní moravské Pálavy, Polska a severního Rakouska před 27 000 až 23 000 lety. Mezi nejvýznamnější archeologické lokality patří Pavlov, jenž dal pravěké kultuře název, Dolní Věstonice, odkud pochází slavná Věstonická venuše, Předmostí u Přerova, Milovice a Petřkovice. Málokde se totiž dochovalo tolik gravettienských předmětů umělecké povahy, slonoviny a bohatých pohřebišť.

Představa, že lovci mamutů byli rozcuchaní lidé s vystouplými nadočnicovými oblouky a ustupující bradou, je zkreslená. Ve skutečnosti vypadali zcela moderně, jako dnešní lidé, a velmi krásně a nápaditě se odívali, zdobili a česali. Kožené oděvy vyšívali korálky a ulitami, na jednom oděvu jich bylo i několik tisíc, a zdobili je dekorativními pásky, řemínky a kožešinou. Na hlavách sošek jsou dochovány podoby nejrůznějších copů, jednoduchých i zapletených drdůlků, dlouhých vlnitých vlasů i krátkých sestřihů.

Pavlovienští lovci byli podle všeho jedněmi z nejlepších lovců na světě. Jejich zuby totiž prozrazují, že nikdy netrpěli hladem. Vyráběli velmi účinné a spolehlivé zbraně, jejichž konstrukce prozrazují velkou řemeslnou zručnost. Například dokázali chemicky změkčit a narovnat mamutí kel a vyrobit z něj kopí dlouhé přes dva metry. Lovci však museli být především úspěšnými stopaři, schopnými vypátrat zvíře a přiblížit se k němu na minimální vzdálenost. Pak vystřelili šíp s prořezávacím nebo pilkovitým hrotem, a pokud zvíře hned neusmrtili, pronásledovali ho až na místo, kde mu došly síly. Tato metoda byla využívána při lovu menších a středně velkých zvířat, jako jsou zajíci, polární lišky a vlci. Na usmrcení větších a velkých zvířat, jelenů, sobů, bizonů a mamutů, lovci používali hroty ze slonoviny či z kamene.

Dlouhé hroty používané pro lov mamutů|foto: Akademie věd ČR

Na lov mamutů vyráběli speciální dlouhé hroty, které byly v průřezu kulaté. Dlouhý hrot pronikl hluboko do těla zvířete a těžké ratiště klesající k zemi způsobilo pohyb hrotu, který mu vážně potrhal vnitřní orgány. Ačkoli průnik zbraně do těla byl velmi úzký, vnitřní rozsáhlá zranění byla podobná jako po ráně střelnou zbraní a zvíře vykrvácelo a zahynulo velice rychle. Tento způsob lovu však nevynalezli gravettienci, ale praktikoval se již půl milionu let.

Pavlovienci ovšem dávali přednost lovu mamutích mláďat. Jednak bylo snazší a méně nebezpečné je zabít a jednak bylo jejich maso jemnější a měkčí a i přes menší vzrůst ho poskytovalo dostatek. Dospělého mamuta lidé ve skutečnosti zdolávali jen vzácně. Takový lov byl zároveň příležitostí, kdy se lovci předháněli v udatnosti a předváděli svou statečnost, například si lehali před rozzuřené zvíře na zem a podobně.

Z obrovských mamutů lidé využili prakticky všechny části. Zvlášť kly byly vhodným materiálem pro zhotovování sošek, ozdob a nejrůznějších nástrojů. Dochovaly se například jehly, kuchyňské náčiní, zbraně, kolíky atd. Archeologové však podle kosterních pozůstatků zjistili, že pavlovienci vůbec nejčastěji lovili malá zvířata, jako zajíce a lišky. Proto se lovcům mamutů v odborných kruzích někdy říká "lovci zajíců".