Co dělat s častými absencemi poslanců

Ti nejaktivnější často argumentují, že jejich místo je v terénu. Jenže na to jsou přece vyhrazeny jiné časy. Tuto středu, kdy vládní koalice nebyla při hlasování o zákonu o nájemném schopna prosadit svou vlastní dohodu, bylo v Poslanecké sněmovně pouhých 160 poslanců, 28 bylo omluveno, 12 chybělo bez omluvy. Zejména vládní koalice na tom tedy velmi tratila. Pro opozici to bylo výhodné. Premiér Špidla ji za to nelenil obvinit, že úmyslně stáhla některé své poslance, kteří měli původně také absentovat.

To už je také skoro neuvěřitelné, že ještě více poslanců mělo být někde jinde než na svém místě v době důležité schůze. Volič by se možná měl právem ptát, kde vlastně tito poslanci byli? Je vůbec možné, aby tolik poslanců vyjelo na zahraniční cesty? Je Poslanecká sněmovna hlavní zákonodárný sbor nebo cestovní kancelář? A jaký je efekt těchto cest? Je ovšem velmi sporné pokoušet se nějakým restriktivním způsobem donutit poslance být v Poslanecké sněmovně. Poslanec je zástupcem lidu a není možné na něj uplatňovat běžný pracovně-právní vztah. Jedině volič by měl posoudit, jak se jeho poslanec chová.

Konec konců nepřítomnost v Poslanecké sněmovně může být také politický postoj a za politické postoje není přípustné v demokracii někoho trestat. Proto jediným schůdným restriktivním opatřením by měla být průhledná informovanost voličů. Jiné restrikce jsou z hlediska fungování demokracie sporné, jako například strhávání platu, pokuty a tak dále. Stejně tak je sporné zavedení stálých hlasovacích hodin. Jednací řád Poslanecké sněmovny stanovuje přesně, jak se jednotlivé body programu projednávají.

Bylo by absurdní, aby se konaly rozpravy a jednotlivá hlasování by se kumulovala do nějaké konkrétní hodiny. Jednání Poslanecké sněmovny by bylo ještě méně přehledné. Navíc by to nejspíš způsobilo, že při normálních rozpravách by v Poslanecké sněmovně asi nejspíš už vůbec nikdo nebyl, jak se děje při interpelacích, které právě mají přesně stanovenou hodinu. Takzvané párování je určitě legitimní způsob vyrovnání poměrů mezi vládními a opozičními poslanci, kdy za jednoho absentujícího poslance jedné strany absentuje také poslanec strany druhé.

Pokud ale nyní párování nepříliš funguje, nedá se s tím nic dělat. Párování přece nelze vynutit a nelze dokonce argumentovat ani nějakým zvykem. Mělo by záležet jen na jednotlivých poslancích, jak se spolu vzájemně domluví a mělo by jít jen o zcela výjimečné případy. Z párování by se neměla stát zcela běžná praxe, jak se v poslední době dělo. Stejně tak legitimní by mohlo být volání po zavedení takzvaného klouzavého mandátu, kdy za členy vlády by mohl nastoupit náhradník, který by zase uvolnil místo, až by ministr z vlády odešel.

Voličská rada pro poslance by byla ale překvapivě jednoduchá. Záleží přece na každém poslaneckém klubu, jak si zajistí dostatek poslanců ve Sněmovně. Pokud tak neučiní, vypovídá to o celkových schopnostech politické strany, která nedokáže usměrnit své poslance. Stěží se na něco může vymlouvat. Platí to nerozdílně pro koalici i opozici a samozřejmě to platí i o středečním hlasování. Pokud měla vládní koalice zájem na tom, prosadit svou koaliční dohodu ohledně nájemného, měla si dostatek poslanců zajistit. Pokud tak neučinila, je to výhra opozice, která tím dokázala, že vládní většina není schopná pro prosazování vlastních záměrů být efektivní. To je jednoduchá matematika.

Poslední příčina napjatých poměrů v Poslanecké sněmovně je samozřejmě hlubší. Česká politika se léta potýká s problémem slabých vládních většin. Od roku 1992, kdy je možné hovořit o začátku vlastní české demokratické politiky, se vystřídaly čtyři vlády. První měla většinu 5 hlasů. Druhá byla menšinová, třetí také menšinová a čtvrtá má většinu jednoho hlasu. Příčin je mnoho. Od vlastnosti českého voliče snažit se stále vyvažovat, mít strach z příliš silné strany, po neefektivní existenci silné Komunistické strany, která blokuje pětinu Sněmovny a jejíž koaliční potenciál je stále nulový.

Slabé vládní většiny přímo vytvářejí situace, kdy nepřítomnost každého poslance je znát. Snahy o zlepšení této situace zvýhodněním silných stran ve volebních systému ztroskotaly. Je proto třeba se s tím asi na nějaký čas smířit. Avšak to neznamená, že je třeba se zároveň smířit s absencí tak velkého počtu poslanců a s restriktivním omezováním jejich práva být či nebýt v Poslanecké sněmovně. Jediný, kdo to může posoudit, jak už bylo řečeno, je totiž volič.