Co dělat, když stát nefunguje?

2. březen 2004

Co dělat, když stát nefunguje? - Uznávám, že tato formulace otázky je příliš radikální. Náš stát přece "v podstatě" funguje! Má platné hranice, hlavní město, vlaky jezdí, slovo ministrů, primátorů i starostů jaksi platí, v obchodech dostanete "v podstatě" vše potřebné a vysoce převážná většina z nás, když jde večer spát, se nemusí obávat, že se ráno probudí do katastrofy.

K té otázce na začátku, mě vyprovokovala tato událost: policii trvá víc než rok, než pochytá bandu převaděčů, ti ale musí být z vazby propuštěni, aniž by bylo trestní řízení dokončeno, protože se zapomnělo na úřední akt prodloužení vazby. Někdo řekne: epizoda, na niž se časem zapomene. Možná. Je to ale selhání aparátu státní moci. Tedy státu. Co když je ale podobných nebo obdobných selhání moc? Začněme hloupostí nebo šlendriánem správních úředníků a úřednic, přes kriminalitu policistů a soudců a skončeme třeba kandidátem na funkci evropského komisaře, který způsobí mdlobu předsedy vlády. Není toho nějak moc?

V Shakespearově Hamletovi zní památná věta: "Je cosi shnilého ve státě dánském." - Určitě to neplatí o dnešním Dánsku, které funguje dost obstojně. Co ale dělat, když stát "v podstatě" jakžtakž funguje, ale přitom je v něm cosi shnilého? A hlavně: kdo si má vzít na starost, aby toho aspoň nebylo tolik? Řeknete: no přece státní moc! - Jenže to zahnívání se týká právě jí samotné! Že by se toho ujala nějaká politická strana? Ale kdež! Každá z našich stran je ochotna se tohoto tématu chopit, ale vždy jen v takové souvislosti, kdy může podrazit jinou politickou stranu.

V jedné z debat vysílaných naší stanicí vystupoval Petr Robejšek. Je vedoucím badatelské politologické instituce v Hamburku. Vystupuje jako zosobnění suché, střízlivé reálpolitické racionality. Zřejmě i v tomto člověku bez pověr a iluzí bije české srdce, neboť i on si nelhostejně uvědomuje nedostatky své staré vlasti. Když se ho zeptali, co proti tomu, poukázal na to, že máme spoustu schopných inteligentních lidí, kteří se uplatňují v bankovnictví a jiném podnikání, a ti že by měli vstoupit do politického života. - No jo: měli by. A co když nevstoupí?

Před 12 lety jsem měl příležitost udělat osobní zkušenost s tím, že málokterého ministra zajímalo, jak mu funguje jeho úřad, včetně sekretariátu. Dnes už tu možnost nemám, ale zase si ověřuji, jaký šlendrián panuje na určitém odboru jistého obvodního úřadu. Domnívám se, že je to projev téhož. - Abych nemluvil jen o kvalitě administrativy: už několik let mě média seznamují s problémy našeho vstupu do EU a ilustrují to takovými věcmi, jako: míra zakřivení rohlíků a banánů; možnost skladovat guláš a svíčkovou; budoucnost našeho rumu a olomouckých tvarůžků. O tom, jaký by měl být náš evropský komisař, od nich slýchám až teď. - Není toto všechno projevem jakési zvláštní zabedněnosti? Jaké povahy je tento deficit? Intelektové? Morální? Civilizační?

Myslím, že prioritním národním zájmem je soustavná péče o elementární fungování českého státu. O to, aby to tady doma nebylo jako v Kocourkově.

autor: Petr Příhoda
Spustit audio