Cizinecký zákon je paskvil a omezuje také kulturu

Lépe řečeno, jak si jej také mohou horliví úředníci na konzulárních odděleních českých zastupitelských úřadů eventuálně vysvětlovat. Konkrétně šlo o to, že podle litery zákona musejí mít od začátku letošního roku zahraniční umělci, pokud v ČR chtějí hostovat, pracovní vízum.

Stejný osud měl postihnout zahraniční vědce, pokud byli pozváni přednášet na vědeckých kongresech. Totéž platilo i pro studentskou výměnu. Poprask se strhl v březnu, když to vypadalo, že stočlenná Liverpoolská filharmonie , pozvaná na Pražské jaro na dva koncerty, si bude muset pro své hudebníky obstarávat v Londýně pracovní povolení.

Před stejný problém byl postaven Hamburský balet, když se začal chystat na své květnové vystoupení v Praze. Jenom na kolcích měly žádosti o speciální víza přijít správu tohoto německého divadla na 5000 marek.

Devět dnů před zahájením Pražského jara přišlo konzulární oddělení ministerstva zahraniční nicméně s údajným "průlomovým řešením" : pokud přijedou umělci nebo vědci se zemí, se kterými má ČR bezvízový styk, a pokud jejich pracovní činnost v ČR nepřesáhne osm po sobě následujících pracovních dnů, nebudou potřebovat pracovní vízum.

Ředitel Pražského jara Oleg Podgorný to samozřejmě uvítal, ale jeho obavy rozptýleny nejsou. Nikdo totiž neví, s jakými pasy hudebníci Liverpoolské, New Yorské nebo Philadephské filharmonie vlastně přijedou.

Mít ve svých řadách hostující umělce z celého světa je pro velká hudební tělesa dnes běžnou záležitostí. Kromě toho nikdo nedovede předpovědět, co se stane, jestliže některý z interpretů onemocní a na poslední chvíli bude nutno sehnat za něj v zahraničí záskok.

To je těžké v každém případě a téměř nemožné, kdyby měli být účinkující selektování podle místa, kde byl vydán jejich pas.

Šéf opery Národního Divadla Josef Průdek upozorňoval už před časem v Lidových novinách na to, že přísná opatření nového cizineckého zákona mohou zdejší kulturní život vážně omezovat. Mezinárodně renomovaní umělci stejně musejí většinou dělat finanční kompromisy, chtějí-li v ČR vystupovat.

Pokud jim budou do cesty kladeny další překážky, mohou se také rozhodnout, že nepřijedou vůbec. Kromě toho je finanční situace české kultury příliš komplikovaná na to, aby mohla unést přídavnou zátěž v podobě nákladů na pracovní víza, která si umělci samozřejmě započítávají do honoráře.

Dodejme, že cizinecký zákon narazil na kritiku hned od počátku, kdy vyvolal chaos na hraničních přechodech. Ten byl způsobem hraničními průvodkami, které pohraničníci bez varování začali vyžadovat. Ovšem jen od cizinců z některých zemí, jejichž seznam sestavovalo podle neprůhledných kritérií ministerstvo vnitra.

Do potíží se v jeho důsledku dostal například i šéfdirigent České filharmonie Vladimír Ashkenazy, který má islandský pas. Ministerstvo vnitra trvá nicméně i nadále na tom, že až na některé body, které bude nutno brzy změnit novelou, je nový cizinecký zákon v souladu s evropskou legislativou.

Jinými slovy, že je v něm to, co po Praze vyžadoval Brusel. Odtud se ovšem už ozvalo zcela zřetelně, že to jediné, co EU od uchazečů o členství čeká, je efektivní ochrana hranic a zamezení nelegální migraci. Prázdným papírováním se to však rozhodně nedožene. Vládní úředníci teď tedy pracují na novele zákona, která bude nejspíš mimo jiné zahrnovat i cosi jako "průlomové řešení" pro umělce, vědce a studenty, se kterým konzulární odbor přišel v těchto dnech.

Než se tak stane, bude se ovšem většina postižených, nebude-li eventuálně schopna vyřídit svá vystoupení "v osmi po sobě následujících pracovních dnech", nejspíš i nadále vydávat na hranicích za turisty.

V roce, kdy je Praha evropským městem kultury, to ČR na lesku nepřidá.