Čínské paradoxy

Propaganda a realita jsou ale dvě různé věci. Ve skutečnosti je jasné, že zmíněné "dva systémy" nemohly navěky koexistovat ani v rámci celé planety, tím méně mají naději na přežití uvnitř jednoho státu, byť byl velký a lidnatý jako Čína. Vývoj směřuje totiž i tam jednoznačně ke kapitalismu a tržnímu hospodářství - jinými slovy ke svobodě v podnikání. Kdybychom totiž parafrázovali onu Ťjang Ce-minovu doktrínu, museli bychom polemizovat s představou, že tentýž stát si může dovolit na části svého území svobodu a jinde nesvobodu.

Problém Pekingu je přitom jednoduchý. Tamní komunistické vedení se snaží oddělit od sebe dvě strany téže mince, konkrétně ekonomiku a politiku. Chce reformy hospodářské, ale nikoliv společenské. Tedy jakési zavedení poloviční svobody po vzoru několika asijských zemí, jež v dobách studené války byly pevně na straně Západu, ale demokratické poměry tam nepanovaly ani náhodou. Takovou zemí byl například Tchajwan, který o sobě ostatně dlouhá léta tvrdil, že představuje tu pravou Čínu.

Zkušenost ukazuje, že tento model může být pouze přechodný. Lidé, kteří svobodně podnikají začnou přirozeně žádat svobodu rozhodování i v otázkách politiky. Pochybné režimy se za studené války udržely hlavně proto, že Západ je toleroval (a často dokonce potřeboval), protože měl příliš starostí s komunistickou hrozbou. Když se ale globální situace změnila, začaly se měnit i poměry v těchto zemích.

Napětí, jež přináší současný čínský model, se tedy musí projevovat tak v politice, jako v ekonomice. Zajímavé přitom je, že prakticky v celém komunistickém světě se nejprve zhroutily režimy, a potom začaly reformy. Čína jde stejnou cestou pozpátku, tedy pod vedením jediné strany. Komunistický režim se tam nejspíš zhroutí až po ukončení reforem. Z bývalých soudruhů budou v té době zřejmě dávno úspěšní podnikatelé.

Doktrína jedné země a dvou systémů se nyní v jistém smyslu přelila z čínských břehů. Přináší důsledky pro země, jež s Pekingem obchodují. Centrálně řízená finanční politika je nastavena v neprospěch těchto zemí. Evropa a Amerika si přitom uvědomují, že se s tím musí něco udělat. Zatímco Evropané doufají, že pomohou kvóty na dovozy levného zboží "made in China", Američané míří raději k podstatě a žádají, aby Peking revalvoval svoji měnu - minimálně o 10%. Zastáncem takového řešení je například bývalý šéf americké diplomacie Henry Kissinger, který se to prý snaží dokonce vyjednat s Pekingem.

Čínská vicepremiérka Wu I v těchto dnech skandálně odjela z Japonska bez toho, aby se setkala s premiérem Koizumim. Učinila to na protest proti zmínkám japonských politiků o šintoistické svatyni Jakusuni, ve které jsou pochováni také váleční zločinci. Pozorovatelé tedy zaregistrovali, že čínsko - japonské vztahy se jen tak lehko nenapraví. Všimli si ale ještě něčeho jiného. Vicepremiérka se vyjádřila ke zmíněnému měnovému kurzu. Řekla, že každá země má právo zvolit si příslušný režim v souladu se svými zájmy.

Ve svobodném světě se měnové kurzy vyvíjejí nezávisle na politickém vedení. Dokonce ani centrální banky je nemohou bohapustě určovat a musí se spokojit s jemnými pobídkami. Komunistická země si to ale může na úkor svých obyvatel dovolit - a to má vážné důsledky. Představte si, že máte pekárnu, vaši zaměstnanci jezdí do práce autem - a přitom se snažíte na trhu konkurovat cenám někoho, kdo ve své pekárně drží otroky o kůrce a vodě. Jeho zboží bude samozřejmě levnější a spotřebitel se detaily o výrobě možná nikdy nedoví.

Čína představuje momentálně takový případ, což znamená, že dlouhodobě nepomůžou ani kvóty, ani změny kurzu. Pomůže jedině liberalizace tamní společnosti. Evropa a Amerika potřebují samozřejmě ale také řešení krátkodobá. Peking se momentálně snaží reformovat svoje banky. Zda toto úsilí neskončí na půl cestě, to je otázka. Jisté je zatím pouze to, že proces postupuje neskutečně pomalu, jako by si na to režim vyhradil celé století. Den, kdy se bude chovat čínská měna tržně, je tedy stále v nedohlednu.

Pro poctivost ale dodejme, že soudruzi v Pekingu se zachovali vstřícně v těžkých časech asijské finanční krize před sedmi lety. Tehdy se všichni báli recese a doufali, že Čína nesrazí kurz k dolaru a japonskému jenu - a ona to skutečně neudělala. Možná si chce nyní vybrat daň i s úroky.

Takže závěrem: hospodářské reformy ve všech postkomunistických zemích byly - a jsou - nesmírně zdlouhavé. V Číně budou ale (pod vedením tamních komunistů) podle všeho mnohem zdlouhavější.