Chová se Klaus, jak slíbil?

20. červenec 2004

Hvězdou minulého týdne se bezesporu stal prezident Václav Klaus. Dokazují to i výsledky analýzy společnosti Newton IT. Podle ní byl prezident nejčastěji zmiňovaným politikem v médiích. Důvodem byly jeho kroky související s vyjednáváním o nové vládě, kritika ministra zdravotnictví za zrušení klecových postelí v ústavech nebo třeba jeho návštěva na filmovém festivalu v Karlových Varech.

Klaus však také pozornost médií sám aktivně vyhledával - v Mladé frontě DNES svým článkem opětovně rozvířil debatu o změně volebního systému do poslanecké sněmovny, v Lidových novinách pak článkem Fahrenheit 9/11 a naše doba zaútočil proti těm, kteří nemají stejný pohled na svět jako on.

Jde o největší mediální ofenzívu za dobu, co je Václav Klaus prezidentem. Když 7. března minulého roku do svého úřadu vstupoval, v jeho inauguračním projevu také zaznělo: "Chci být prezidentem aktivním, ale nebudu prezidentem aktivistickým. Chci být uvážlivým svorníkem na vrcholu pyramidy našeho ústavního systému, nikoli jeho neuralgickým bodem." Ať se na to dívám z jakéhokoli úhlu pohledu, prezidentovi se minulý týden vlastním slovům dostát příliš nepodařilo. Je totiž natolik vyhraněnou a kontroverzní osobností, že by to od něj mohl očekávat jen absolutní naiva.

Právě ten by si snad mohl myslet, že si prezident v době vládní krize nechá ujít příležitost ukázat, kdo že je na české politické scéně číslem jedna. Ve svém textu pro Mladou frontu DNES s názvem Širší souvislosti naší vládní krize sice podsouvá čtenářům, že na rozdíl od svého předchůdce Václava Havla, který se na vyvolání vládní krize v roce 1997 podle jeho slov aktivně podílel a vstupoval do dějů ohledně vznikající vlády, on sám se do současné krize vložil až potom, co vypukla. Přitom už nedodává, že jeho vystupování je nepoměrně robustnější, než jaké mantinely mu stanovuje Ústava.

Podle ní má prezident možnost jmenovat předsedu vlády, nebo někoho pověřit, aby vedl o vzniku kabinetu jednání. Prezident využil druhé možnosti a vše je v naprostém pořádku. Ne už ale fakt, že Stanislavu Grossovi diktuje podmínky. Mezi ně patří apel, aby ve své vládě oproti té Špidlově provedl velkou personální výměnu. Vrcholem nevhodnosti pak byl Klausův výrok na adresu ministra zdravotnictví Josefa Kubinyiho. Ten Klause rozzlobil tím, že na nátlak slavné spisovatelky Joanne Rowlingové nechal zrušit klecové postele. Klausova slova "Vláda je v demisi. Uvidíme, jaká bude vytvořena a uvidíme, jestli tento stejný člověk bude i nadále ministrem", nejdou interpretovat jinak, než jako skrytý nátlak na Stanislava Grosse. Klaus mu jasně mezi řádky vzkazuje - toho mi vůbec na post ministra nena vrhujte, jinak bych vám mohl přidělat spoustu dalších problémů. Grossova manévrovací pozice není z těch nejjistějších, a proto než by si rozhněval momentálně velmi vlivného prezidenta, tak si jako zkušený pragmatik spočítá, že za to mu dráždění Klause Kubinyim nestojí.

Prezident to ví, a zjevně si tuto situaci užívá. I když tvrdí, že na průzkumy veřejného mínění příliš nedá, určitě mu neuniklo, že se drží na čele žebříčku popularity mezi českými politiky. Nutno mu přiznat, že si počíná šikovně a dosud nečinil žádné natolik kontroverzní kroky, které by mohly jeho pozicí otřást. Vládní krize ale v Klausovi zdá se opět probudila onoho neúnavného politika z první poloviny 90. let, kterým byl. Výrazným, vyčnívajícím, provokujícím. Kam jinam zařadit jeho snahu o vyvolání debaty na téma změny volebního systému. Příčinu dnešní volební krize Klaus spatřuje v jeho nefunkčnosti. Nechci pana prezidenta opravovat, ale musím. Systém funguje, jinak bychom v posledních volbách nezvolili 200 poslanců. Nefung uje pouze tak, jak si Václav Klaus přeje. Proto je na místě dotaz, zda-li je otázka změny volebního systému otázkou, která pálí celou společnost, nebo pouze prezidenta Klause. Prezident ve svém textu sice tvrdí, že změnu žádá veřejnost, ale je to pouze jeho vlastní přání.

Klasovou výhodou i smůlou zároveň je, že jeho názory jsou velmi vyhrocené. Získává tak snadno přívržence, stejně jako zatvrzelé odpůrce. Jestliže je ale jeho článek o souvislostech naší vládní krize, jakkoliv diskutabilní, inspirací pro jeho příznivce i ty, kteří ho rádi nemají, pak článek Fahrenheit 9/11 a naše doba, je určen pouze jeho věrným. Klaus zde v pozici filmového kritika plive na všechny, kteří nesdílejí jeho pojetí světa. I když je Václav Klaus člověk v mnoha oborech bezesporu zběhlý, jako filmový kritik si respekt veřejnosti určitě nevydobyl. Všeobecně se ví, že jeho srdce tluče pro tvůrce, kteří neskrývají své sympatie k němu. Své by o tom mohl vyprávět například Juraj Jakubisko. Naopak ti, kteří se o Klausovi vyjadřují negat ivně nemohou od prezidenta čekat, že by snad jejich film pochválil. Menzelovy nebo Svěrákovy filmy mu tak přijdou nudné, falešné a kýčovité. Těžko se v této souvislosti ubránit dojmu, že prezident do hodnocení filmů neprojektuje své sympatie či antipatie vůči jejich tvůrcům.

Že se mu film Michaela Moorea upřímně nelíbil mu není důvod nevěřit. S tímto americkým filmařem žádnou osobní zkušenost neudělal, a tak vyjádřil svůj osobní dojem, že se jedná o film nudný. To je v pořádku. Co je však s podivem, jsou Klausova slova, že nedovede pochopit rozhodování poroty festivalu ve francouzském Cannes, která filmu udělila hlavní cenu. Klause toto stanovisko filmových odborníků podle jeho vlastních slov "uráží". V tomto postoji se opět projevuje Klaus známý z 90. let, tentokrát ale ve své méně sympatické podobě. Každý, kdo má jiný názor než on, je pro něj podivný, těžko pochopitelný a možná též urážející. Problém Klause ovšem je, že v současnosti už není šéfem jedné z politických stran a jeho slova nejsou br_e1na jako tradiční silácká stranická gesta.

Václav Klaus chtěl být na začátku svého prezidentského období prezidentem všech. Přitom se ale neodpoutal od rétoriky, která je velmi konfrontační a jasně stanovuje, co je v jeho pohledu na svět v pořádku a co nikoliv. Klausovým problémem je, že by chtěl být prezidentem s nadhledem, "uvážlivým svorníkem na vrcholu pyramidy našeho ústavního systému", a přitom svými vyjádřeními jasně dokazuje, že takové role není schopen. Děsí ho zprávy o tom, že mnoho diváků zlákal film Michaela Moora k tomu, aby se vůbec poprvé ve svém životě vydali do kina. Podle Klause to znamená jejich přiznání k "zjednodušenému a strašně zkreslenému vidění světa". Sám si však totéž u sebe, zdá se, nepřizná.

autor: onč
Spustit audio