Chemicky hlásím, že žiju
Mravence, který zemře v kolonii nebo v jejím okolí, ostatní dělníci odnesou do jakési márnice - tedy na vyhrazené místo, odkud se nemohou do kolonie rozšířit patogenní mikroorganismy. Odklízení mrtvých je u mravenců - stejně jako většina jiných činností - řízeno pachovými signály.
Většina entomologů se zatím domnívala, že signálem k přenosu mravence do márnice jsou molekuly, které vznikají při rozkladu tělních tkání. Této teorii ovšem příliš neodpovídala pozorování mravenců, kteří svého padlého druha odnášeli už za necelou hodinu po smrti - tedy v době, kdy rozklad ani pořádně nezačal.
Biologové z Kalifornské univerzity v Riverside, kteří experimentovali s mravenci argentinskými (Linepithema humile), přicházejí s jiným vysvětlením. Podle nich každý mravenec neustále vylučuje dva druhy pachů. První je "signálem smrti", ale zaživa ho přebíjí druhý chemický signál, který hlásí něco jako: "Jsem naživu a nepatřím do márnice!"
Dvě molekuly, které tvoří "signál života" se už vědcům podařilo identifikovat. Jsou to organické sloučeniny dolichodial a iridomyrmecin, které se nacházejí v kutikule živých mravenců. Do 40 minut po smrti však vytěkají a v pachu mravence převládne signál k transportu do márnice. Tento mechanismus umožňuje mravencům rychle identifikovat mrtvého jedince a snížit tak možnost rozšíření infekce na minimum.
Výsledky studie popisuje článek, který tento týden vychází v Proceedings of the National Academy of Sciences.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
