Charta 77 - 25 let

Interpretací významu, jak dobového, tak i dnešního Charty 77 bude nejspíš tolik jako lidí, kteří se o nějaký výklad pokusí. Jeden z těch nejlepších a nejjednodušších kdesi vyslovil jeden z tehdejších iniciátorů, dnešní president, Václav Havel. Řekl (zhruba), že "chartisté" se prostě rozhodli dělat nějakou dobrou věc i přes to, že to nemělo naději na okamžitý úspěch.

V každém případě šlo v případě oněch několika původních iniciátorů petiční akce o spolek jednak ve své době velmi občansky statečný, a za druhé společensky různorodý. Na počátku roku 1977 vládla v Československu hluboká celospolečenská agónie, nazývaná svými vynálezci, tedy špičkami komunistické nomenklatury (a potažmo - propagandy) "normalizace". Za tímto malebným a prvoplánově uklidňujícím termínem se ovšem skrývalo nejen obrovské utrpení občanů, jimž byla upírána mnohá základní lidská práva, ale také stupeň společenského bezvědomí, demonstrovaného při každé příslušné příležitosti účastí nějakých 99,97% občanů ve volbách.

Přirozeně - ve volbách, ve kterých kandidátky obsahovaly jen jména komunistickou totalitou schválených kandidátů. Volba pro občana nespočívala v tom, že by si vybíral z nějaké širší nabídky politických postojů - nikoli, mohl si "vybrat" jen mezi dvěma možnostmi: buď půjde (jakkoli, třeba radostně, nebo naopak se zaťatými pěstmi a zuby) volit a tím se uchrání od následných represí, nebo volit nepůjde a tím pro sebe zvolí cestu do společnosti dobrovolných outsiderů.

Samotná petice, nazvaná "Charta 77" byla (stručně řečeno) bumerangem, který se totalitnímu režimu, za přispění hrstky jejích občansky i lidsky statečných signatářů - ať to člověk počítá jak chce, pořád je množina "chartistů" vyjádřitelná v poměru k celé tehdejší společnost pouze v setinách procenta. - vrátil přímo do jeho přihlouple optimistického a bohorovného výrazu. Totalitní režim nedlouho před tím (Helsinky 1975) přistoupil, v rámci sovětského balamutění světové veřejnosti, na řadu mezinárodních dohod, které se staly součástí tehdejšího právního řádu. Tyto dokumenty zavazovaly k dodržování mnoha zásad, jež však byly v přímém rozporu s donucovacím a lidská práva potlačujícím základním nastavením režimu.

Iniciátoři a organizátoři "Charty 77" nechtěli nic jiného, než aby tehdejší vládcové dostáli oněm mezinárodním závazkům, což ovšem - v očích tehdejší vlády a jejích mocenských pák - bylo totéž jako vzpoura proti režimu.

Hysterie, kterou vyrobila režimní propaganda ihned po pokusu o předání petice příslušným orgánům, byla přímo úměrná onomu normalizačnímu bezvědomí, v němž se společnost nacházela. Tisíce "poctivých pracujících" jaksi dobrovolně povinně podepisovaly protestní dopisy proti iniciátorům CH 77, přičemž samotný text petice nebyl v oficiálních médiích nikdy zveřejněn. Sdělovací prostředky přinášely estébácké kompiláty o osobnostech, které stály za Chartou, ve kterých byli tito lidé (nejmírněji) popisováni jako "ztroskotanci", "samozvanci" a "zaprodanci imperialismu".

Hlavní význam celé akce, na níž mnoho jejich iniciátorů a signatářů těžce doplatilo různě odstupňovanou šikanou - od předvádění k výslechům, přes vězení, ztrátu zaměstnání či vynucenou emigraci, byl ovšem v tom, že zbytková (většinová) společnost obdržela od těch několika stovek lidí, kteří se za Chartu postavili, jasnou zprávu: totalitnímu režimu se dá postavit.

Vzhledem k tomu, že Charta 77 se odvolávala na mezinárodní závazky komunistické vlády, bylo jaksi předprogramováno, že o osudy signatářů a později i dalších občanských iniciativ, které vznikly v následujících letech se bude pečlivě zajímat světová veřejnost. Tlak zvenčí byl také příčinou toho, že možnosti represe mocenských orgánů byly svým způsobem omezené a čím drsněji se režim proti odpůrcům stavěl, tím mocnější byla i zahraniční reakce různých kulturních, vědeckých i politických kruhů. Z mezinárodního pohledu je nutné zdůraznit, že vznik Charty 77 svým způsobem rehabilitoval celou českou veřejnost, do té doby (zvenčí) považovanou za neschopnou jakéhokoli projevu vzdoru proti totalitě.

Jakkoli byla Charta 77 prvním a nejsilnějším impulsem nejnovějšího odporu proti komunistické totalitě, po listopadu 1989 se stala obětí toho, co bylo v době vzniku její největší předností: to, že byla tvořena velice různorodou směsicí osob, zastávajících velice široké spektrum postojů. Názorová či ideová roztříštěnost Charty 77, jakož i absence "společného nepřítele" se po "sametové revoluci" ukázala jako slabina v době nově a rychle nastupujících politicky ambiciózních příslušníků někdejší "šedé zóny".

A tak je nyní - dvacet pět let po svém vzniku Charta 77 podobně neviditelná jako v době svého vzniku. Na straně druhé je zároveň všudypřítomná především v jedné ze svých základních myšlenek, totiž směřováním k "otevřené společnosti" občanů, kteří jsou si vědomi toho, že "stát" je tu proto, aby jim umožnil plnit představy o svobodném a hodnotném životě, a nikoli proto, aby občané byli zajatci "státu" či "státní ideologie". Je zajímavé, že právě více či méně frekventované přestřelky politických špiček o fungování demokratické společnosti se často odehrávají na pozadí sporu o smysl i podobu oné "otevřené společnosti".

ČRo 6 / RSE

7. ledna 2002

Napište nám: rse@cro.cz