České předsednictví EU

Problém je v tom, že Evropská unie musí fungovat kontinuálně a nemůže každého půl roku skákat z jednoho tématu na druhé, jak si zrovna předsedající stát umane. Takže náplň předsednictví musí být koordinována a samozřejmě schvalována všemi ministra zahraničí členských zemí unie. Zjednodušeně řečeno - předsednictví unii není zase tak převratná událost, jak se někteří politici snaží širší veřejnosti vsugerovat. Ve značné části jde o úřednicko-diplomatickou rutinu, kterou by měla zvládnout každá země, která se předsednictví ujme. Podle odborníků se dokumenty vymezující náplň předsednictví jednotlivých zemí od sebe výrazně neliší a v po sobě následujících obdobích už vůbec ne.

Bylo by proto tristní, kdyby zrovna Česká republika byla výjimkou a předsednictví zpackala. Samozřejmě politická nestabilita, které jsme nyní svědky, by mohla tuto roli zkomplikovat. Především v momentu, kdy by padla vláda. Odpadlíci z klubu ODS se však nechali slyšet, že mocenskou destabilizaci těsně před a v průběhu předsednictví nechtějí dopustit. Šéf nejsilnější opoziční strany v zemi Jiří Paroubek zase prohlásil, že v případě pádu Topolánkova kabinetu by zemi musel vést někdo jiný než současný premiér. Pokud by takováto podmínka byla splněna, pak by podle něj prý byla možná spolupráce během evropského předsednictví, i když v ostatních oblastech údajně ne.

Zkrátka čeští politici se nechtějí zostudit před celou Evropou a nebudou riskovat případný kolaps, který by dramatické změny vlády mohly vyvolat. Samozřejmě v době, kdy země formálně předsedá unii, je na ni upřena větší pozornost. Takže může nastínit nějaké téma, se kterým by se za normálních okolností jen těžko prosazovala. Zda se o něco podobného pokusí i česká vládní garnitura, to je zatím otázkou. Tu nepomáhá zodpovědět ani reklamní slogan propagující české předsednictví. Heslo "Evropě to osladíme" se dá totiž vykládat různě. Vzhledem k euroskeptickým postojům hlavy státu a části občanských demokratů, by mohlo být přeloženo také tak, že eurofilům ukážeme, zač je toho loket.

Třeba kvůli ratifikaci lisabonské smlouvy, tedy klíčového dokumentu upravujícího pravidla fungování stále se rozšiřující unie. Po irském ne v referendu sice proces ratifikace v dalších zemích pokračuje, v České republice se však poněkud zadrhnul. Čeští politici zatím přenesli odpovědnost na Ústavní soud. Ten by v dohledné době měl rozhodnout o tom, zda je zmiňovaný dokument v souladu s českou ústavou. Je zajímavé, že politici v této souvislosti příliš nezmiňují, že na případný negativní verdikt se dá reagovat dvěma způsoby. První, který patrně berou za hotovou věc, je, že ratifikace smlouvy bude rozsudkem Ústavního soudu definitivně odmítnuta. Bylo by však možné jít i jinou cestou. Konkrétně odstraněním rozporů v českém právním řádu, které by případně ratifikaci bránily.

V souvislosti s irským ne lisabonské smlouvě bude muset unie pod českým vedením rozlousknout jeden tvrdý oříšek. Řeč je o dalším rozšiřování Evropské unie. Na řadě by mělo být Chorvatsko. Problém je v tom, že podle názoru některých zemí dosavadní neratifikování lisabonské smlouvy rozšiřovací proces zastavilo. Například premiér Mirek Topolánek v tom důvod k pozastavení vstupu Chorvatska do unie nespatřuje. Naopak prohlásil, že tento problém bude jednou z priorit českého předsednictví. Pokud tedy na něčem může během první poloviny příštího roku získat Česká republika plusové body a zvýšit si diplomatickou prestiž, pak hlavně v momentu, pokud se jí podaří sjednotit postoj unie k jejímu dalšímu rozšíření.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .