Česká republika musí platit za Novu

Jak se to mohlo stát? Stručně řečeno, jde o klasický transformační příběh. Nezřízené ambice určitých lidí, jejich touha po bohatství a neschopnost státu vynucovat dodržování pravidel vedly k tomu, že republika porušila mezinárodní smlouvy, jimiž byla vázána. Arbitráž jednoznačně konstatovala, že státní orgán, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, který měl zahraniční investici ochraňovat, aktivně spolupracoval při jejím znehodnocení.

Hlavním protagonistou příběhu je Vladimír Železný. Vedlejší, ale důležité role, hrají politické strany, zejména ODS a ČSSD, a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Příběh má dynamiku, jenom kladných hrdinů je v něm poskrovnu. Zato skýtá dostatek poučení.

První dějství: Vladimír Železný coby ochránce amerických investorů. Duální televizní systém vznikl udělením licence na celoplošné vysílání společnosti CET 21 na začátku roku 1993. Za touto společností, kterou tvořilo pár českých a slovenských sociologů a televizních tvůrců, stál zájem amerického investora Ronalda Laudera vybudovat síť televizí v zemích střední a východní Evropy. Vzhledem k atmosféře, která tehdy přímému vstupu zahraničního kapitálu nepřála, potřebovali pokrytí domácí firmou. Věděli, že jinak by licenci nedostali.

CET 21 dokázala projekt napsat tak, aby Radě vyhovoval. Slibovala v něm modré z nebe ? komerční televizi, která bude vzdělávat, podporovat domácí tvorbu, atd. A tak jí Rada dala licenci. Velmi tím rozčílila ODS, u které jména Gál nebo Železný (byl před tím tiskovým mluvčím Petra Pitharta) vyvolávala kopřivku. Tehdy Železný bojoval za Američany jako lev.

Druhé dějství: útok na licenci. ODS dosáhla toho, že po dvou letech Sněmovna Radu odvolala. Dosladila tam svoje lidi, zejména Petra Štěpánka. Nová Rada začala CETu 21 znepříjemňovat život. Protože česká firma neměla peníze na rozjezd televize, původní Rada souhlasila s tím, aby americký investor udělal s držitelem licence společný podnik. Američané chtěli mít jistotu: investovali do rozjezdu hodně peněz a nechtěli o ně přijít. Zákon to však nepřipouštěl: licenci měl mít ve výlučném držení jenom jeden subjekt. Nová Rada toho využila a začala tvrdě tlačit na společnou firmu, která ve skutečnosti televizní vysílání zajišťovala. Vyhrožovala jí trestním stíháním.

Třetí dějství: Vzestup Velkého Vladimíra. Američani museli na tlak reagovat. Rozhodli se zákon s pomocí Vladimíra Železného obejít. Nejdříve mu půjčili 5 miliónů dolarů, aby se stal majoritním vlastníkem CETu 21, tedy držitelem licence. A pak si za miliardu korun koupili Vladimíra Železného. Uzavřeli s ním smlouvu, která se navenek tvářila jako smlouva o nákupu akcií, ale ve skutečnosti zavazovala Železného k tomu, že bude plnit jejich vůli. Nebyli novou situací nadšeni. Chápali, že je riskantní. Kdyby si mohli koupit za miliardu licenci od českého státu, nepochybně by to udělali. Jenže stát, tedy Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, je do této riskantní pozice dotlačil. Od této chvíle se Vladimír Železný stal jedním z nejbohatších lidí v České republice. A jak to bývá, s jídlem roste chuť.

Čtvrté dějství: Když se ruka k ruce vine. Během politické krize na konci roku 1997 TV NOVA odvysílala šot o tom, že Václav Klaus má ve Švýcarsku vilu. Při řešení sporu se Klaus se Železným dohodli na spolupráci. Výsledky byly brzo čitelné: TV NOVA začala vidět svět očima ODS, a Rada Vladimíru Železnému zobat z ruky.

Co následovalo, je důvodem, proč stát bude platit 10 miliard. Vladimír Železný, teď v úplně jiném vztahu k Radě, ji přemluvil, aby dál tlačila na amerického investora. Měla po něm požadovat, aby Vladimíru Železnému úplně rozvázal ruce. Už se mu zajídalo, že peníze, které NOVA vydělávala, musí dávat Američanům. Výslovně jí podle výroku arbitráže řekl, že on, generální ředitel, potřebuje poškodit ČNTS, podnik vlastněný americkým investorem, kterému sám stál v čele. Arbitráž konstatovala, že šlo o čin, který musí být trestný ve všech vyspělých právních řádech na světě. Místo toho, aby Rada oznámila, že se Vladimír Železný dopouští trestného činu porušování povinnosti při správě majetku, ještě mu pomáhala.

Dějství páté: Konflikt. Vlastní konflikt nastal o něco později. Američané chtěli prodat svoje podniky velkému švédskému operátorovi SBS. Při prověrce před prodejem zjistili hrubá porušení povinností, které měl Vladimír Železný jako generální ředitel. Vyčíslili škodu na 69 milionů a Železného vyhodili. Předpokládali dosti naivně, že bude dál plnit závazky své smlouvy. Jenže on už si před svým vyhazovem našel partnera, který začal budovat servisní organizaci pro novou NOVU.

Za peníze ? koho jiného, než Investiční a Poštovní banky, s excelentními vztahy k ODS a Václavu Klausovi. Když byl partner připraven, našel si záminku, proč se s Američany rozloučit a začít opravdu ?svoje? vysílání. Od této chvíle doslova ?ustřihl? Američany od zisků, které jim jejich investice měla přinášet a přisvojil si je sám.

V prvním debatním pořadu SEDM čili sedm dní v září 1999 se na posluchače usmívala nejen nová moderátorka Jitka Obzinová, ale spolu s ní i premiér Miloš Zeman a předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus. Oba nejvyšší státní činitelé požehnali Vladimíru Železnému jeho trik. Zeman tehdy rád opakoval, že kdo schvaluje zlodějnu, sám je zloděj. Měl pravdu. Kdo chtěl, viděl tehdy bídu české politiky v plné nahotě.

Pochopitelně, Američané si nenechali ztrátu TV NOVA líbit. Okamžitě se rozeběhla celá řada soudních sporů včetně několika arbitráží. Český soudní systém se neukázal právě jako účinný prostředek, jak se domoci práva. Mezinárodní arbitráže ano.

Zrekapitulujme: státní regulační orgán, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nejen nečinně přihlížel, ale dokonce napomáhal k tomu, aby se Vladimír Železný mohl vyvléci ze svých závazků vůči zahraničním investorům, znehodnotit jejich investici a přivlastnit si výnosy, které měly patřit jim. Za to teď stát, tedy my, daňoví poplatníci, tvrdě zaplatíme. Deset miliard, to je tisíc korun na hlavu.

Kauza je velmi užitečným lakmusovým papírkem: dělí společnost na ty, kteří požadují podnikání podle pravidel, a ty, kteří obhajují nesvaté aliance mezi podnikáním, politikou a médii, v tomto případě mezi IPB, televizí NOVA, a politickými stranami. Tvrdí-li bývalý ministr Rusnok, že arbitráž je nespravedlivá, ukazuje pouze, proč ve vládě nikdy neměl být. Kdo obhajuje trestnou činnost, musí mít v politice červenou.

Místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek zase nezklamal. Právě na Radu, jejíž je místopředsedou, padá největší zodpovědnost za to, že stát bude platit deset miliard. Teď tvrdí, že Rada nemohla nic dělat, protože byl špatný zákon. Je to hrubá nepravda. Rada nikdy neudělala nic, aby zahraničního investora ochránila. Přitom jí zákon umožňoval, aby změnila licenční podmínky, pokud by to vyžadovalo dodržování mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Rada mohla Američanům nabídnout převod licence na společný subjekt, případně pohrozit Vladimíru Železnému, že mu ji odejme, přeruší-li s americkým investorem spolupráci.

Dnes bychom nemuseli shánět deset miliard. Je skutečně smutné sledovat, jak veřejnoprávní média dávají Štěpánkovi prostor pro to, aby mohl svoje lži donekonečna opakovat.

Pro nového prezidenta České republiky Václava Klause přichází důležitý test. Zatím vždy Vladimíra Železného obhajoval. Dokonce se uvažuje o tom, že by v nelegálně získané televizi měl prezident svůj pravidelný pořad. Pokud to udělá i po mezinárodní arbitráži, pak doloží, že marasmus, který vznikl za jeho vlády, hodlá podporovat i do budoucnosti. A to by byla ještě horší zpráva, než ta o výsledku arbitráže.