Česká republika a vstup do Evropské unie

Petr Zídek shrnul některé z nich do článku v nedělních Lidových novinách pod názvem Intelektuálové proti unii. Nestojí za to se těmito okázalými projevy přes míru zabývat. Je však účelné připomenout si při této příležitosti něco málo z evropské historie.

Málokteré území na zeměkouli zaznamenalo ve své historii tolik vzájemných válek, nepřátelství i násilí, jako Evropa. Jen občas probleskly myšlenky o jejím možném sjednocení. Praktické pokusy však byly většinou spojeny se všemi možnými druhy násilí, takže k žádnému sjednocení od té doby, co vznikly jednotlivé, většinou národní státy, nikdy nedošlo. Docházelo jen ke sjednocování území, spojeného společnou řečí. Tak vznikly velké národní státy, jakými jsou například Německo a Itálie. Tento integrační pohyb, který ukončil existenci mnoha menších historických celků, všech těch knížectví, vévodství a markrabství, se však zastavil většinou právě na etnických hranicích.

Opačný, historicky ovšem pozdější pohyb, totiž dezintegrace stávajících státních celků, jakými bylo Československo, Jugoslávie a Sovětský svaz, směřoval sice k vytvoření menších státních útvarů, ale vzniklých na podobných etnických principech. Vznik Evropské unie tedy poprvé v historii ve vzájemné spolupráci a sjednocování boří dosavadní význam etnických a státních hranic. Navíc dnešní společenství patnácti států má za sebou vyzkoušenou historii postupného padesátiletého rozšiřování. Malé státy tedy dobře vědí, do čeho jdou, neboť současné společenství je tvořeno z větší poloviny z malých států.

Dnešní Evropská unie vznikla z původní montánní unie, což bylo evropské společenství uhlí a oceli -Francie, Spolkové republiky Německo, států Beneluxu a Itálie. Tento útvar později přejmenovaný na Evropské hospodářské společenství se postupně rozšiřoval o další státní západní, jižní a severní Evropy do známé podoby dnešní Evropské unie s oněmi patnácti státy, připravenými přijmout deset dalších, včetně České republiky. Ve společně sdíleném prostoru zůstalo mimo unii jen Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Norsko.

Z právě řečeného vyplývá, že Evropská unie není nějaký vymyšlený abstraktní útvar vybraných států, ale zeměpisně ucelené evropské území, které se pomalu ale jistě rozšiřuje. A protože se jedná, nyní už možno říct, o trvalý evropský trend, je ahistorické a škodlivé se z Evropy vydělovat. To je totiž právě ono. Kdyby existovaly jakési dvě Evropy, jedna se sjednocující a druhá původní, rozdělená na národní státy, pak by mohl leckdo uvažovat nad tím, v které že části Evropy je lépe se nacházet. Za nastalé situace se však zdají úvahy o setrvání mimo Evropskou unii naprosto akademické.

A za komickou je možno považovat alternativu, která hraničí s ignorantstvím. Aby se totiž Česká republika připojila ke zbytku takzvaného evropského sdružení volného obchodu. Toto sdružení, EFTA, tvořena původně deseti ekonomicky významnými evropskými státy v čele s Velkou Británií, dnes sestává z pouhých států čtyř. Švýcarska, Lichtenštejnska, Norska a Islandu. Komičnost požadavku snadno nahlédneme, uvědomíme-li si pozici jednotlivých zbývajících států tohoto sdružení.

Bohatého Norska, živeného svými podmořskými ložisky zemního plynu, rovněž bohatého a vždy svébytného Švýcarska s jeho dávnou bankovní tradicí, před níž se zastavila i Hitlerova dobyvačná vojska, Lichtenštejnska, spojeného celní unií a tudíž svým hospodářstvím se Švýcarskem a konečně na výspě evropských moří se nacházejícího Islandu, který má ve skutečnosti s Evropou málo společného.

Obdobně neudržitelnou se mi zdála i dřívější alternativa ODS, od níž strana již upustila, že bude totiž Česká republika, nacházející se vně unie, jakousi expoziturou Spojených států v Evropě a na svém okolí tak nebude příliš závislá. Alespoň k něčemu je tedy populismus prezidenta dobrý, rozhodl-li se naslouchat výsledkům průzkumů veřejného mínění, které je převážně pro vstup do unie.

Jsme součástí Evropy a tuto skutečnost bychom neměli popírat. Proto se mi zdají veškeré úvahy o větší či menší míře rozpočtové zátěže, spojené se vstupem, která se nyní přetřásá, nebo úvahy o menší či větší míře budoucí federalizace, zcela okrajové. Ke vstupu totiž neexistuje alternativa. Řečeno po lopatě: nemůžeme přece zůstat izolovaným ostrůvkem uprostřed moře sjednocené Evropy.