Česká politická scéna

28. duben 2003

Dají se počítat dny Špidlova kabinetu na týdny? Podle zastánců teorie o pádu vlády po referendu o vstupu země do Evropské unie patrně ano. Právě tento moment by měl odstartovat zánik současné koalice. Ta ostatně vznikala jako proevropská a jejím hlavním cílem bylo úspěšně zvládnout referendum o vstupu země do Evropské unie.

Případný souhlas v něm by byl zároveň ratifikací začlenění České republiky do unie. V tom případě by prakticky už nic nemělo zabránit naší integraci, takže vláda by ztratila hlavně smysl své soudržnosti. A protože další zásadní de facto nemá, bylo by velmi obtížné jí udržet pohromadě. Ostatně její necelý rok existence názorně dokazuje, že stojí na velmi vratkých základech. A tím není myšlen počet sto jednoho hlasu ve Sněmovně, ale především názorová roztříštěnost mezi koaličními partnery navzájem a také uvnitř jednotlivých stran.

Stačí připomenout předchozí Zemanův kabinet. Ten byl výrazně menšinový, přesto bez problémů vydržel celé funkční období. Záda mu totiž kryla opoziční smlouva. Ta vládě zaručovala v kritických momentech dostatečnou podporu a téměř vylučovala její odvolání. A právě dědictví opoziční smlouvy jakoby podlamovalo zdraví současného kabinetu.

Názorným příkladem může být situace uvnitř sociální demokracie. Boj takzvaných Špidlovců se Zemanovci se dá zjednodušeně vykládat jako souboj o pokračování opoziční smlouvy, byť v trochu jiné formě. Už při sestavování současného kabinetu se Miloš Zeman nechal slyšet, že by si za partnera k jednání o podobě vlády radši vybral ODS než nevyzpytatelné lidovce a skomírající unionisty. Také odvolaný ministr průmyslu a obchodu Jiří Rusnok se nechal na veřejnosti opakovaně slyšet, že by dal přednost spolupráci s ODS.

Podobné hlasy nejsou v sociální demokracii ojedinělé. Zatím však nemají sílu na to, aby nahradily Špidlovo vedení a iniciovaly vznik nové vlády. Přesto zůstává situace uvnitř sociální demokracie hodně nervózní. Svědčí o tom také víkendové jednání ústředního výkonného výboru ČSSD. Na něm docházelo k ostrým výměnám názorů. Ne však na současné dění ve státě, ale kvůli výrokům sociálních demokratů vůči svému vedení ve sdělovacích prostředcích.

Asi největší rozruch vyvolal rozhovor šéfa poslaneckého klubu Petra Ibla pro Právo. Ten označil stav sociální demokracie za agónii, na které se podepsal Špidlův způsob řízení strany. To vyprovokovalo senátorku Gajdůškovou k podání návrhu, aby ze strany byli vyloučeni ti, kteří by sociální demokracii v médiích kritizovali. K hlasování zatím nedošlo. Přesto tato na první pohled absurdní myšlenka nebyla okamžitě smetena se stolu. To jen potvrzuje, že bitva o další směřování sociální demokracie pokračuje a že v ní mohou být používány nejrůznější zbraně.

V této souvislosti hrozí ČSSD, že pro vlastní problémy přehlédne sešup z politického výsluní. Svědčí o něm alespoň dlouhodobý vývoj volebních preferencí. Za posledních osm měsíců spadla sociální demokracie z třiatřiceti procent na jednadvacet. Vyplývá to alespoň podle výsledků Centra pro výzkum veřejného mínění. Takže pokud by se dnes konaly volby, sociální demokracie by je prohrála.

Zajímavý byl rovněž osud zbývajících koaličních partnerů. KDU-ČSL by prožila horké chvíle a s napětím by sledovala sčítání hlasů, zda by se vůbec do Sněmovny dostala. Podle výsledku Centra pro výzkum veřejného mínění jí v současné době totiž podporuje pouze šest procent voličů. Volby v těchto dnech by pak potvrdily politickou smrt Unie svobody-DEU. Pouhá dvě procenta hlasů by jí posunuly prakticky na hranici, která zajišťuje alespoň příspěvek státu na další činnost. Na křesla ve Sněmovně by to však zdaleka nestačilo.

V zázračné procitnutí Unie už věří pouze hrstka jejích členů. Při pohledu na vývoj volebních preferencí podle CPVM tak, jak byl publikován v deníku Právo, bije do očí vedle strmého pádu sociálních demokratů raketový růst preferencí ODS. Ty se v současné době vyšplhaly na třicet procent. Přitom ještě před necelým tři čtvrtě rokem byly na sedmnácti procentech. Kdyby se tato čísla dala dohromady se spekulacemi o pádu Špidlova kabinetu, svádělo by to k úvahám o předčasných volbách. Na nich by teoreticky nejvíce mohli vydělat občanští demokraté a komunisté. Těžko by však došlo k drtivému vítězství ODS, která by mohla sestavit jednobarevnou vládu.

Takže by se musela hledat forma podpory unijních stran. A ta by mohla mít podobu vytvoření koalice nebo nějakého typu opoziční smlouvy. Tím spíš, že by podle vývoje volebních preferencí mohla být nejstabilnější spolupráce ODS s ČSSD. To však platí i pro současné rozložení sil. Pokud by tudíž existoval skutečně zájem na pádu Špidlova kabinetu po referendu o vstupu země do Evropské unie, mohlo by k němu dojít a přitom by nemusely být nutně vyvolány předčasné volby.

Rozpad vládní koalice by totiž mohl přinést i změnu ve vedení sociální demokracie a právě Špidlův odchod z čela ČSSD by mohl uvolnit stavidlo spolupráce bývalých smluvně-opozičních partnerů. Zkrátka současné napětí především uvnitř sociální demokracie není běžným vnitrostranickým vřením, ale tvrdým bojem o další směřování této strany a vlastně celé politické scény.

autor: Petr Hartman
Spustit audio