Česká budoucnost v EU

Takovéto myšlenky se až do prvního prosince letošního roku nemohly opřít o příliš reálný základ. Od začátku příštího měsíce by však měla začít platit Hradem tolik kritizovaná lisabonská smlouva, která tento krok výslovně zmiňuje. V jednom z článků konkrétně přiznává každému členskému státu právo na vystoupení z unie. Pokud by mezi voliči v České republice převládl názor totožný s Hájkovým výrokem, mohlo by se na vystoupení země z unie začít pracovat. Podle odborníků na mezinárodní právo by totiž muselo jít o mezinárodní smlouvu. Jejím vyjednáním by podle všeho byla pověřena vláda a dohodnutý dokument by musel schválit parlament, případně by zákonem o příslušném referendu přenesl odpovědnost přímo na občany.

Vzhledem k současnému rozložení politických sil a vzhledem k postojům veřejnosti je to scénář v dohledné době krajně nepravděpodobný. Rozhodně nelze očekávat, že by nějaký politický subjekt mohl dominovat v blížících se sněmovních volbách s programem vystoupení z unie. Zároveň je velmi pravděpodobné, že z prezidentova okolí budou nejrůznější výtky na další směřování unie zaznívat. Přesto lze počítat s tím, že doba, kdy se Václav Klaus objevoval v souvislosti s unijním děním na titulních stranách prestižních evropských deníků, končí.

Evropská unie kapitolu týkající se lisabonské smlouvy uzavírá a vstupuje do nové fáze. V ní už Česko nebude tak mimořádně zajímavé, jako v době, kdy Václav Klaus svým oddalováním ratifikace už zmiňované smlouvy držel starý kontinent v šachu. Právě obstrukce hlavy státu a pád kabinetu uprostřed českého předsednictví v Radě Evropské unie zanechají patrně jedinou viditelnější stopu v tomto období. Navíc z ní Česká republika nevytěží nic mimořádného do budoucnosti. Výsledkem Klausova zdržování s podpisem pod ratifikační protokol lisabonské smlouvy je příslib výjimky z Listiny základních práv EU. Jak se shoduje většina odborníků, na uplatňování případných majetkových nároků odsunutých sudetských Němců to nebude mít zásadní vliv. Byť právě tím svůj krok hlava státu zaštiťovala.

Navíc se rozpoutala polemika o tom, zda potom, co výjimka začne platit, budou mít občané České republiky zaručenu stejnou ochranu sociálních práv jako Evropané ze zemí, pro které výjimka z listiny neplatí. Patrně i v této sféře jde o zbytečný rozruch. Zkrátka vyjednání výjimky nedává valný smysl a otálení Václava Klause s podpisem pod ratifikační protokol týkající se lisabonské smlouvy nebylo motivováno snahou dotlačit zbytek unie k tomuto kroku. Pokud hodlala hlava státu z nátlaku na Brusel vytěžit pro Českou republiku něco skutečně přínosného, mohla za podpis pod Lisabon požadovat například příslib zajímavé oblasti, která by spadala pod českého eurokomisaře. A je téměř jisté, že by unie na tuto podmínku přistoupila.

Získat dejme tomu post eurokomisaře pro energetiku by posílilo pozici země v rámci unie. Zvlášť v době, kdy Evropa opakovaně řeší problémy s dodávkami ruského zemního plynu. Na takovýto vlivný post však může Česká republika zapomenout. Pro to, aby ho získala, politici nic mimořádného neučinili. Naopak se utápějí v hádkách o tom, čí stranický kandidát by křeslo eurokomisaře měl obsadit. Může se jim pak stát, že se budou přít tak dlouho, až to bude úplně jedno, protože sféra vlivu českého eurokomisaře bude naprosto okrajová. Ve víru vzájemných sporů zapomínají tuzemští politici na to, že důležitější je, jakou oblast by měl spravovat. A pro to je třeba v Bruselu lobovat. Také tím způsobem, že šéfovi Evropské komise nabídnou pro danou sféru vhodnou osobnost s mezinárodní prestiží. Pro úředníky v Bruselu není v této souvislosti totiž nejdůležitější, jakou politickou stranu bude kandidát na eurokomisaře reprezentovat, byť tuzemští politici vyvolávají dojem, že především na tom záleží.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .