Celou naší republikou protéká momentálně v řekách mnohem víc vody, než je obvyklé

Tváří tvář katastrofě zazněla slova, že je potřeba udělat všechno proto, aby v budoucnosti nedošlo k opakování rozsáhlých škod a ohrožení lidských životů. Z těchto proklamací se naplnila naštěstí alespoň ta část, týkající se ochrany životů. Zkušenosti jen pár let staré už občanům nedovolují podceňovat situaci a proto včas opouštějí nebezpečná území. Rovněž plány, jak v případě ohrožení postupovat, většinou fungují a chaos či podcenění situace prakticky nehrozí. Přesto se ozývají například stejné hlasy jako před pár lety.

Řeč je o kritice špatné komunikace mezi českou a rakouskou stranou kvůli situaci na Dyji. Může za to mimo jiné prý malá znalost cizího jazyka a odlišná pracovní doba. Důsledkem je, že informace o vývoji hydrologické situace u našich sousedů jsou buďto neúplné, nebo přicházejí pozdě. Lze si představit, že po opadnutí velké vody se na kritiku zapomene a při dalších záplavách se znovu objeví. Samozřejmě to není to nejdůležitější. Podstatný je fakt, že v záplavových územích i nadále žije hodně lidí a v některých územích navzdory nedávným zkušenostem vznikají nové stavby.

Přitom i současná situace dokazuje, že stoleté a víceleté vody se nemusí objevit jednou za lidský život, ale že naopak mohou přicházet v relativně krátkých intervalech. A byť moderní civilizace může být přesvědčena o tom, že si s rozmary přírody poradí, opakovaně se ukazuje, že tomu tak není. Podle názorů odborníků by sice nemělo dojít k takové povodni jako v letech 1997 nebo 2002, pro lidi, kteří se v relativně krátké době musí opět vypořádat s následky ničivého živlu, je to jen slabá útěcha.

Tím spíš, že klimatologové sice připouštějí, že jde z dlouhodobého hlediska o extrémy, ale ty prý mohou být častější než v minulosti. Znamená to, že se na ně musí lidé připravit. A nejde pouze o vytváření nejrůznějších protipovodňových hrází a o vypracování dokonalých plánů pro případ povodní. Velká voda totiž opakovaně ukazuje, jak je na tom česká krajina. Tedy, že kvůli někdy až drastickým zásahům do jejího přirozeného prostředí, je méně odolná proti extrémům v počasí. V případě vytrvalých a vydatných srážek se například ukazuje, že není schopna pohlcovat dostatek vody. Že je půda zdecimovaná umělými hnojivy a že na některých místech chybí dostatečný lesní porost, který byl v uplynulých desetiletích vymýcen. Navíc opakovaně se valící voda zbavila v některých regionech přehrady démonizované pověsti staveb, které nedopustí katastrofální záplavy.

Naopak by měla rozvířit diskuse o tom, zda bylo jejich budování tím nejlepším řešením a zda miliardy korun neměly být investovány do protipovodňových opatření jiným způsobem. Třeba tím, že by je politici věnovali na takové akce, které by umožnily přesun lidí alespoň z těch nejproblémovějších záplavových oblastí. Jinak jim totiž hrozí téměř sysifovská práce. Tedy utéct před velkou vodou. Po jejím opadnutí se vrátit zpět. Obnovit své domovy a čekat, za jak dlouho se bude situace opakovat. Právě takovýto dojem musí člověk nabýt při pohledu na některá místa, která byla v minulých letech v povodních poškozena a která byla i s podporou státu znovu obnovena. Je samozřejmě problematické nutit lidi přetrhat vazby na svůj domov a stěhovat je jinam. Na druhé straně, tam kde existuje možnost postavit dům o několik set metrů dál, kam ani tisíciletá voda nedosáhne, mělo by se budovat právě tam. Státu i lidem by se to určitě vyplatilo.

V době, kdy se řeší co s přebytkem zemědělské půdy a s jejím udržováním, by mohl stát nalézt řešení, jak lidem k pozemkům pomoci. Místo toho se v záplavových oblastech vesele opravovalo, nebo stavělo a nyní lidé trnou hrůzou, zda jim velká voda neodnese jejich obydlí. Zkrátka řeči se vedou, ale dlouhodobě promyšlená řešení většinou odplynou stejně rychle jako ničivá povodeň.