Čeho bylo a nebylo dosaženo v Iráku

Působení Američanů a jejich spojenců v Iráku se v mnohém podobá uvedenému příkladu. Balón totiž pouze zpočátku nabral očekávanou výšku, potom ale klesl a mnohdy jenom těsně proplouvá mezi vrcholky nebezpečného terénu. Od okamžiku, kdy americký prezident George Bush oznámil z letadlové lodi Abraham Lincoln ukončení hlavní fáze vojenských operací, přitom uplynul už bezmála rok.

Připomeňme si, že původní představou byla rychlá válka s nasazením nejen leteckých, ale i pozemních sil, po níž měla následovat stabilizace a obnova země. Politickým plánem byla nejprve spojenecká správa, jež dopomůže ke vzniku dočasné irácké vládě, ta sepíše novou ústavu, vyrovná se s příslušníky bývalého Husajnova režimu a připraví konání prvních všeobecných voleb. Z nich měla vzejít už stabilní reprezentace, která převezme zodpovědnost za celou plejádu otázek, od bezpečnosti přes soužití etnických a náboženských menšin až po ekonomiku.

Představitelé Bílého domu v tomto duchu rozvíjeli úvahy o tom, že Střední východ potřebuje jako sůl vznik demokracie, jež by se stala příkladem pro celou oblast, notoricky ovládanou samovládci, ať už osvícenými nebo krutými. Jedinou demokracií je tam totiž Izrael, který se pro arabské sousedy příkladem stát nemůže.

Z původního plánu se beze zbytku splnila pouze úvodní část. Postup spojeneckých jednotek směrem k Bagdádu byl neuvěřitelně rychlý, omezovaly ho pouze technické možnosti tanků a obrněných transportérů. Boje v zalidněných oblastech proběhly z vojenského hlediska rovněž na výbornou a arogantní Husajnův režim nepřežil ani měsíc. Formální ukončení války, tedy vystoupení prezidenta Bushe na zmíněné letadlové lodi se považovalo za symbol přímo unikátního vítězství.

Potom ale nastaly problémy. První podezření vyvolalo masové rabování, jež provázelo demolice obřích soch padlého diktátora. Přišly sebevražedné útoky proti osvoboditelům. Zklamání vyvolal fakt, že se nepodařilo najít zbraně hromadného ničení, jež byly oficiálním důvodem války. Na povrch vyplouvaly staleté spory mezi sunity, šíity a Kurdy. Do země se začali hrnout islámští radikálové, odhodlaní zemřít při útoku na kohokoliv, od humanitárních pracovníků mise OSN přes domácí civilisty či někoho z iráckého vedení až po okupační síly kterékoliv země. Přišla vlna únosů a dokonce dnešní stav, kdy se obklíčené město Faludža jakoby vrátilo o rok zpět a připomíná nejtěžší operace v čase invaze. Nemluvě o tom, že od konce války zahynulo v Iráku mnohem více amerických vojáků, než v jejím průběhu.

Irák se prostě podobá jakési začarované pevnosti, kterou sice nebylo těžké dobýt, je ale těžké ji udržet v klidu, a už vůbec není jasné, jak se z ní dá jednou dostat pryč. Jinými slovy: mír je tam dražší než válka. Konstantním problémem je přitom rozhádanost iráckého vedení, jež se nedokáže prakticky na ničem shodnout.

Američané se tedy začali, jako zmínění vzduchoplavci v balónu, postupně vzdávat věcí, považovaných ještě před časem za podstatné. Nikdo už nemluví o tom, že se Irák stane příkladem svobody a demokracie pro islámský svět. Panují vážné pochybnosti, zda může být koncem června obnovena suverenita země. Potrestání zločinců bývalého režimu a činovníků strany Baas se rovněž omezí na několik špiček, neboť civilní správa se fakticky vzdala myšlenky "debaasifikace", jež měla proběhnout po vzoru německé "denacifikace".

I přes tento neradostný stav můžeme ale konstatovat, že účinkování spojenců v Iráku není žádné fiasko. Jde spíš o to, že poměry v této zemi jsou mnohem komplikovanější, než kdokoliv, včetně samotných Iráčanů, očekával. Husajnův režim podporoval teroristy a byl stálou hrozbou pro všechny blízké i vzdálenější sousedy. V tomto smyslu se poměry zásadně změnily, i když to nebylo a není zadarmo.

Faktem je, že z Iráku vzorný žák asi nebude, takže se řeší už jen otázka, jak tohoto problematického žáka zařadit do života. Jinými slovy, horkovzdušný balón občas balancuje nad zemí, žádná vyhlídková plavba se nekoná, jeho cesta ale vcelku neohroženě pokračuje.