Bylo by třeba politiku stavět více na hodnotách a méně na finančních kalkulacích

Zatím se budoucí opatření jeví jen jako řada experimentů, které veřejnost přijímá se smíšenými pocity. Proč tomu tak je?

V posledním desetiletí jsme byli zvyklí na nadvládu dvou stran, ODS a ČSSD, kdy každá reprezentovala poměrně jasné pravicové a levicové zaměření politiky a voliči si mohli mezi nimi vybrat. Těm, kdo jejich soupeření a nesoupeření, opředené korupčním systémem,. vadilo, volil nějakou menší stranu či strany, které se pak přidávaly do koalice s tou či druhou velkou stranou. Téměř pravidelně je to zničilo a samy se propadly mimo velkou politiku. Na jejich místě vznikla nová strana a situace se opakovala. Zásadní novinkou posledních voleb byla proto masivní ztráta voličů obou velkých stran, které ztratily své dominantní postavení. Do popředí se dostaly dvě nové strany, které už nejsou menšími partnery těch velkých, ale téměř rovnoprávnými partnery. Je to psychologický zlom, protože na politické scéně už není nikdo, kdo by si mohl diktovat. Každý se musí naučit naslouchat tomu druhému, i když si o něm myslí něco velmi hanlivého. Problém, na který chci upozornit, je ještě v něčem jiném. Na ztrátě dominantních stran na politické scéně a vzniku troj nebo čtyřkoalic rovnoprávných stran není nic špatného. Ani to, že budou dělat nejrůznější úsporná opatření, často protichůdná a nedomyšlená. Problém je v tom, že zjevně nemají něco jako společnou filosofii, která by jim, přes všechny rozdíly, dávala společný směr. Budeme tady mít zcela novou vládu, ale veřejnost by měla alespoň tušit, kdo úspory a reformy zaplatí nejvíc. Například zda státní zaměstnanci nebo lidé svobodných povolání atd.. Zda ti bohatší nebo ti méně majetní Někdo by nad touto otázkou mohl mávnout rukou a říct, že to zaplatí všichni. To prosím pěkně není vůbec pravda. Například zvýšení sazby DPH a její sjednocení na devatenáctiprocentní úrovni, zaplatí ti, kdo se se svými potřebami a nákupy pohybují hlavně v oblasti zboží a služeb s nízkou sazbou DPH. Tedy rodiny s dětmi, důchodci a méně majetní. Zvýšení nepřímých daní je prý přijatelnější než zvýšení přímých daní. Může to tak být, ale otázka zůstává jak pro koho.

Podle mého názoru už tento příklad otevírá otázku nejen finanční, ale také hodnotovou Buď můžeme danou věc posuzovat pouze z hlediska ekonomických kalkulů nebo tyto kalkuly posadit na nějaké hodnotové přístupy. Například, že všechny reformní a úsporné kroky by se neměly příliš dotknout rodin z dětmi a starých lidí. To není levicové stanovisko, ale křesťansko demokratické stanovisko. To není postoj, který by nás, jak to hloupě stále opakují někteří představitelé budoucí koalice, vedlo přes Maďarsko do Řecka. To je stanovisko, ze kterého by měla vycházet každá odpovědná vláda, ať již pravicová nebo levicová.

Ti, kdo neztratili hlavu před závěry tzv.Bezděkovy komise, vědí, že jediným skutečným dlouhodobým řešením důchodů je normální růst počtu dětí, které pak v odpovídajícím věku naleznou také užitečnou práci, z níž budou odvádět daně. V posledních měsících prudce roste počet nových důchodců, ale nikdo nemá odvahu říct, že větší část z nich jsou lidé, kteří ztratili práci, ve svém věku už novou neseženou a tak jdou raději do předčasného důchodu. Proto se nám také jeví růst nezaměstnanosti relativně přijatelný, ačkoli ve skutečnosti není vůbec přijatelný. Nebo nevyplácení vdovských důchodů. V západní Evropě by se takový návrh setkal s velkým odporem, protože model ženy, která se celý život starala o rodinu, děti a manžela, nebyla tedy výdělečně činná, a nakonec by měla živořit kvůli nějakému šílenému plánu nějaké komise, je prostě z hodnotového hlediska zcela nepřijatelný. Z finančního hlediska je možná promyšlený, ale z lidského hlediska je zavrženíhodný. A o to by vždycky mělo jít, takto by nová vláda měla posuzovat většinu svých úsporných a reformních kroků. Zatím to nedělá. Otázkou ale je, kdo by to vlastně v této vládě měl dělat, když jsou v ní zastoupeny liberální strany, které toho o hodnotách mnoho neví?

Problémem sociální demokracie bylo, že své sociální přístupy přeháněla, vulgarizovala, populisticky nafukovala bez jasné koncepce, jak a odkud se zaplatí. Dělala to tak vehementně až se znevěrohodnila i pro mnohé své příznivce. Vždyť kdo by chtěl být veřejně označen za takového chudáka, že potřebuje k porodnému a přídavkům na děti ještě pastelkovné a mléko zdarma ve školách? Nebo třináctý důchod ve výši dvatisíce pět set korun? Což si opravdu předáci ČSSD mysleli, že kvůli tomu je lidé budou ve velké většině volit? Když na druhou stranu viděli, že tato strana, stejně jako ODS, je zapletena do množství finančních skandálů, které ochuzovaly stát a ztěžovaly jeho sociální politiku. ODS i ČSSD byly potrestány obrovskou ztrátou voličských hlasů. Podobně tomu je i v jiných evropských zemích. Například v posledních parlamentních volbách v Německu v roce 2009 dostala CDU a CSU jen 33, 8 % hlasů, což byl nejhorší volební výsledek od roku 1949. SPD, tato bývalá masová a tradičně velká politická strana získala jen 23%, což byla pro ni stejná katastrofa jako 22,8 % pro ČSSD v letošních volbách. ODS ztratila přes 800 000 voličů, převáženě ve prospěch TO 09 a CDU/CSU ztratila přes milion voličů ve prospěch liberálů FDP a milion jejich bývalých voličů nešlo volit. Německé liberály FDP přitom volila přibližně stejná skupina voličů jako TOP 09. Voliči tzv.středního stavu, podnikatelé, svobodná povolání jako právníci a architekti, lékaři, lékárníci, novináři atd. Tyto voliče lze pro CDU/CSU a pro ODS získat zpátky za jedné hlavní podmínky: pokud se obě tyto strany vrátí ke svým hodnotovým základům a začnou dělat politiku, opírající se o srozumitelné hodnotové postoje. Spojení CDU/CSU ve vládě s německými liberály a spojení ODS s TOP 09 a VV totiž obě velké strany postupně zničí. CDU/CSU už na to tvrdě doplácí a jde v přízni voličů radikálně dolů a ODS to také bude čekat. Může pak dojít k tomu, že se socialisté vrátí do vedení politiky dříve než by to bylo možné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.