Bylo mi tu dobře, ale umřít chci v Izraeli. Příběhy lidí, kteří přišli do židovského státu z Československa
Pár dní po masakru, který v Izraeli provedli teroristé z Hamásu, přiletěla do Prahy z raketami ostřelovaného Aškelonu dvaadevadesátiletá Eva Erbenová, která přežila Terezín, Osvětim a pochod smrti. V Izraeli jsme s ní pro Paměť národa a Český rozhlas před časem natáčeli obsáhlý rozhovor, stejně jako s mnoha jinými lidmi, pocházejícími z někdejšího Československa.
Pořad věnovaný Evě Erbenové rozené Löwidtové najdete na našich internetových stránkách zde.
Čtěte také
V nových Příbězích 20. století se věnujeme osudům dalších československých občanů, jejichž životy změnil nacismus a holokaust a kteří odešli do Palestiny či do židovského státu (od roku 1948), za který mnohdy také bojovali. Vzpomínat budou například váleční veteráni Petr Bachrach a Hanan Ron nebo Judith Shaked a Anita Korati, jimž se podařilo dostat do Palestiny ještě v době druhé světové války.
Parník Atlantic a potopení lodi Patria
Anina Korati (1921–2016) se narodila v pražské židovské rodině jako Anna Vohryzková – její mladší bratr, pozdější literární kritik a jeden z mluvčích Charty 77 Josef Vohryzek, přežil nacismus ve Švédsku.
„Teď se jmenuji Anina Korati – to je jméno, které vzešlo z toho, že můj muž, který se jmenoval Tramer, chtěl mít hebrejské příjmení. Tak řekl, že ‚trám‘, to je hezký pojem, a že hebrejsky se ‚trám‘ řekne ‚kora‘. Teď se tedy jmenujeme Korati, jako ‚trám mého domu‘. Hodně lidí si myslí, že moje jméno je italské... Jsem Anina, poněvadž moje jméno bylo Anna a doma mi říkali Anina. A jelikož z mého života mi kromě jména skoro nic nezůstalo, tak když jsem se usadila v Palestině, řekla jsem, že zůstanu Anina, že to zní dost hebrejsky,“ vzpomínala v roce 2014.
V letech 1938–1939 patřila Anina Korati k mladým sionistům a připravovala se na cestu do Palestiny. Židům se odjezd z mnoha důvodů většinou nezdařil – Anina měla štěstí, získala potřebná úřední povolení.
Odjížděla až po nacistické okupaci, líčila zásadní zážitek z té doby, k němuž došlo v pražské Ústředně pro židovské vystěhovalectví: „Čekání. Trvalo to hodiny, nesmělo se nic, ani mluvit, jen stát a čekat. Uvnitř bylo schodiště, a na tom schodišti stáli na několika schodech gestapáci. A já si pamatuju, že najednou seshora po tom schodišti jeden gestapák táhl takového pána, jako byl můj tatínek. Slušně oblečený pán s kloboukem.
Gestapák na něj křičel: ‚Sau Jude‘ – a kopal ho tak, že spadl. Klobouk mu sletěl z hlavy a kutálel se dolů. A já jsem cítila, co jsem zatím v životě necítila. Strach. Já si pamatuju – možná, že jsem si to později trochu vymyslela, ale cítím to velice silně –, že jsem si řekla, že až jednou budu mít děti, tak tento strach nepoznají. Že musím najít život, kde takový strach neexistuje.“
Anina získala dokumenty k vystěhování, nikoli do britské Palestiny, ale do Panamy – jako účel pobytu v nich byla uvedena práce zemědělské dělnice. Z Prahy odjížděla do Bratislavy 10. prosince 1939. Toho dne si začala vést deník, který psala až do dubna 1942.
Na první stránce deníku můžeme číst: „Vlak ještě stojí na zatemnělém peroně Masarykova nádraží. Podařilo se mi dostat se k oknu, snad mne tam ostatní pustili pro zoufalý výraz. Ale teď, když vím, že jejich oči se na mne dívají, usmívám se. Pára z potrubí vlaku zahalí chvílemi na okamžik skupinu stojící za strážníky na peroně.
Vidím jen je tři. Velikán Hoša, snažící se zakrýt dojetí ve svém teď tak dětském obličeji, bledý, rozčilený obličej tatínkův – a ty, maminko. Nikdy nezmizí tvůj tehdejší obličej. Zoufalé oči, slzy, které jsi ani nestírala, tvé zoufalé oči hltaly tvůj obličej v okně. Že bych vás už neměla spatřit, mi vůbec nepřišlo na mysl. Jen chvílemi mi bleskl hlavou nepřátelský otazník. Kdy?“
Rodiče už Anina Korati nikdy nespatřila, ze Slovenska si s nimi ještě mohla psát, později si vyměnili pár dopisů přes Červený kříž, nakonec korespondence ustala úplně. Po válce se dozvěděla, že otec zahynul v Osvětimi a matka v ghettu v Lodži.
V prosinci 1939 mířila tehdejší Anna Vohryzková do Palestiny, ale o devět měsíců později byla spolu s kamarády ještě pořád v Bratislavě. Sionistickým organizacím se nedařilo sehnat lodě, vhodné alespoň k transportu do delty Dunaje. Teprve 5. září 1940 se uprchlíci nalodili na německý parník Helios, který je během čtrnácti dnů odvezl do Tulce, kde je čekal přestup na další lodě: Atlantic, Milos a Pacifik.
14. září 1940 zapisuje Anna do deníku: „Myslím, že to je nejpříšernější den mého života. Vidím zblízka Atlantic, starou, hodně poškozenou, špinavou, malou, stále nakřivo stojící loď. Je záplatovaná přibitými, nenatřenými prkny. Kluci už tam jsou, hledají místa. Nemohu se odhodlat, jít tam. Sedím na skoro prázdné palubě Heliosu a dívám se úplně zoufale na tento vrak, na tuto loď sebevrahů, na níž je vecpáno přes osmnáct set lidí. Ta nás má vézt mořem, které je samo dost nebezpečné, natož dnes, kdy je jevištěm války. Jsem si úplně jista, že vstup na tuto loď je odsouzením k smrti, jisté a bezmocné. Maminko, tatínku, jsem tak zoufalá, proč musím vstoupit do tohohle příšerného, řvoucího pekla?“
Loď vyplula 7. října 1940. Na palubě parníku se šířily nemoci, brzy došlo uhlí, mladí muži z Československa záhy spontánně přebrali vedení, začali pálit v kotlích cokoli, co se na lodi nacházelo a hořelo. V deníkovém záznamu Anny Vohryzkové z 8. listopadu 1940 stojí:
„Uhlí nedostačuje a je špatné. Čím se dají nasytit kotle? Začíná demolování, vše, co je ze dřeva, se strhuje, podlahy, zdi, kabiny, židle, zábradlí, můstky, sloupy, všechny stožáry se kácí, všude stojí řetězy lidí a podávají z ruky do ruky prkna do topírny. Jedeme rychlostí 8–10 kilometrů za hodinu. Jsem v našich katakombách sama.
Do nepromokavého sáčku na krku jsem si dala fotografie, tři dopisy z domova, dokumenty, adresy a klíč od bedny. Pak jsem uvařila čaj, dala do něj koňak a šla nahoru hledat chlapce. Našla jsem je zpocené se sekyrami a různým nářadím, pracující, demolující. Čaj vypili a dál rány, vše se kácí, zůstávají jen nahé železné kostry. Vidím, že jen překážím, Ferry mne posílá spát. Ubezpečuji ho, že jsem klidná. Jsem, skutečně. Občas vynesou z topírny nějakého chlapce, který se zhroutil. Loď jede, ale tak hrozně, příšerně pomalu proti tomu zoufalému tempu demolování.
Jdu nahoru na palubu. SOS. Signalizujeme do klidné, bezcitné noci. SOS – dva tisíce Židů bez uhlí na vraku – SOS – dva tisíce bezvýznamných zoufalých čeká na záchranu – SOS – nevíme, kde jsme, loď už zas stojí, kotle prý mohou každým okamžikem prasknout – SOS – což není záchrana pro nás?“
Parník byl naštěstí již nedaleko Kypru, kde cestujícím pomohli britští námořníci, kteří doplnili zásoby a palivo. O dva týdny později připlul parník Atlantic k palestinské Haifě. Nový domov v „Erec Izrael“ se zdál na dosah.
Britská mandátní správa se však snažila omezit ilegální židovské přistěhovalectví, nechtěla uprchlíky z Atlantiku vpustit do země, měli být převezeni na větší parník Patria, který je měl spolu s mnoha dalšími lidmi odvézt pryč z Palestiny. Proti tomu se snažila zakročit Hagana (hebrejsky „obrana“ – židovská, tehdy ještě „podzemní“ armáda), která na palubu lodi propašovala výbušninu. Výbuch měl pouze poškodit stroje, aby již loď nebyla schopna plavby, jenže nálož byla příliš silná a Patria v horším stavu, než se zdálo. Začala se potápět a v nastalém zmatku zahynulo 300 lidí.
Anina Korati vzpomínala: „Byla jsem už s přítelkyní Ruty na malé motorové lodičce, která nás z Atlantiku měla převézt na Patrii. Dívala jsem se na Patrii, a viděla na druhé palubě jednu známou, jmenovala se Gerty, byla to plavkyně z Brna. Dávala jsem jí znamení, ať nám drží na Patrii dobré místo. Moje privátní vzpomínka: otočila jsem hlavu, abych řekla Ruty, že Gerty nám bude na Patrii držet místo. Pak jsem slyšela silné bouchnutí. A najednou tam Gerty nebyla. A ta loď tam za chvíli taky nebyla, protože se okamžitě převrátila. Nastal šílený zmatek a vrátili nás na Atlantic.“
Pasažéři Atlantiku byli převezeni do internačního tábora v Atlitu. Annino štěstí, že v době výbuchu ještě nebyla na palubě Patrie a nic se jí nestalo, vystřídala v následujících dnech a týdnech smůla. Uprchlíci z Patrie dostali od Britů výjimku a směli zůstat v zemi zaslíbené.
Lidi na Atlanticu čekala deportace na Mauricius: „Tam všechno kvete a plodí. Čistě tropické klima. Podél silnice stáli lidé všech barev a křičeli a vítali nás: ‚Bienvenue, vítejte.‘ Házeli na nás květiny. Byli jsme z toho úplně opilí. A pak autobus zastavil před takovou železnou branou, kde bylo napsáno: Her Majesty's Prison – Vězení Jejího veličenstva.“
Anna Vohryzková se z internace na Mauriciu (kde mj. pracovala jako ošetřovatelka) dostala do Palestiny asi za dva roky. Po druhé světové válce se provdala za kamaráda z transportu Kurta Tramera, který sloužil v československé armádě na Středním východě. Manželé spoluzakládali kibuc Kfar Ruppin v údolí Jordánu. Po vyhlášení státu Izrael v roce 1948 a po válce za nezávislost se Anina Korati stala Izraelkou, zemřela v roce 2016.
Ve válce za Československo i za Izrael
Není přesně spočítáno, kolik židovských uprchlíků před nacismem přicestovalo do Palestiny v letech 1938–1944: odhaduje se, že několik tisíc. Další velká přistěhovalecká vlna se zvedla po porážce nacismu a především v letech 1947–1949.
Podle oficiálních statistik odešlo v roce 1948 z Československa do Izraele 2215 lidí, o rok později skoro 16 tisíc. K těm, kteří šli tehdy do Izraele bojovat s arabskou mnohonásobnou přesilou, patřil i Petr Bachrach.
Narodil se 5. února 1929 v Bielsku v polském Horním Slezsku v židovské česky a německy hovořící rodině (jeho rodiče nedlouho předtím odešli kvůli práci z Moravy). Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 uprchl na Slovensko, kde až do roku 1942 navštěvoval židovskou školu. Celá rodina, až na strýčka z otcovy strany, byla transportována do koncentračních táborů, kde všichni zahynuli.
Stejný osud měl stihnout i Petra Bachracha. Ten však dokázal z transportního vlaku uprchnout a ukrýt se v horách. Po nějaké době se přidal k partyzánům, s nimiž se účastnil řady operací v rámci Slovenského národního povstání. Po příchodu Rudé armády byl mobilizován k vojsku, v němž setrval až do konce války. Potom armádu v hodnosti podporučíka opustil, vyučil se automechanikem a složil maturitní zkoušku.
Po vzniku Izraele se Petr Bachrach přihlásil do Palmachu a bojoval v izraelské válce za nezávislost. Ačkoliv v roce 1952 odešel do civilu, byl jako záložník nasazen ještě v sinajské (1956), šestidenní (1967) a jomkipurské válce (1973). V roce 1982 se zúčastnil operace Mír pro Galileu, kde padl jeho starší syn Doron.
V roce 1990 se Petr Bachrach z osobních důvodů vrátil do Československa, v České republice žil asi patnáct let: „Měl jsem se v republice dobře, v Ostravě jsem byl zvolen předsedou židovské obce a sloužil jsem dobrovolně téměř deset let. Ale zůstat jsem tam nemohl. V každém případě chci být pochován v Izraeli.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
