Prach, popel, psi a povely. Příběh Evy Erbenové-Löwidtové
Interview s Evou Erbenovou, rozenou Löwidtovou, jsme natáčeli v Tel Avivu, vyzvedávali jsme jí v teplém izraelském prosinci u ní doma v Ashkelonu. Nicméně její osud není českým čtenářům a posluchačům neznámý. Vydala u nás dvě hodně čtené prózy, vycházející z jejího života a z dětských vzpomínek: Vyprávěj, mámo, jak to bylo (Sefer, 1995) a Sen (GplusG, 2001).
Eva se narodila 24. října 1930 v Děčíně do středostavovské asimilované židovské rodiny. Otec Jindřich Löwidt byl chemik a vedl továrnu na výrobky z gumy, maminka Marta měla obchodní školu, starala se o domácnost a pomáhala manželovi s administrativou. Löwidtovi mluvili doma česky, ale všichni ovládali i němčinu. Kromě dvojího jazyka slavili i dvojí svátky, židovské a křesťanské. Eva říká, že se cítili jako Češi židovského vyznání: s antisemitismem se prý nikdy nesetkala a sionismus byl pro ni neznámý pojem.
Když jí bylo asi pět let, přestěhovala se s rodiči do Prahy, žili ve vile ve Strašnicích, otec měl úspěchy v práci: „Krátce před válkou vynalezl způsob zpracování bakelitu a nechal si ho patentovat, ovšem jako Žid musel už tehdy podat patent pod jménem svého kolegy,“ vypráví Eva Erbenová. Nezůstalo samozřejmě jen u potíží s patentem: po nacistické okupaci v březnu 1939 byla Löwidtovým zabavená vila, ztratili i další majetek a občanská práva.
Kdyby válka skončila v Terezíně
Löwidtovi uvažovali o emigraci, ale bylo už příliš pozdě. Snažili se vyslat do ciziny alespoň Evu, tehdy devítiletou, dostat ji do záchranných dětských transportů, které organizovala řada lidí, mezi nimi i známý Nicolas Winton: „Maminka se dozvěděla o dětských vlacích a přihlásila mě. Pak vytáhla doma kufřík, balila mi věci a říkala: ‚Možná pojedeš do Anglie.‘ Pamatuju si, jak jsem jí tehdy odpověděla: ‚Raději budu tady s vámi jíst dřevo, ale sama nikam nepojedu.‘ Kufřík tedy opět putoval do skříně.“ Eva si také vybavuje, že se otec pokoušel zajistit pro rodinu úkryt na venkově, ani to se však nepodařilo.
V prosinci 1941 byla rodina Löwidtových deportována do ghetta v Terezíně. Eva těžce nesla odloučení od tatínka. Nebydlela jako velká část dětí v dětském domově – Heimu, žila s maminkou v drážďanských kasárnách, otec v magdeburských. Později se otci, který měl na starost zásobování, podařilo pro rodinu zařídit bydlení v malé místnosti: „I když to bylo malinké, žili jsme společně jako rodina, což byl na terezínské poměry luxus. Kdyby válka skončila v Terezíně, jako by se nic nestalo. Věřili jsme, že všechno je jen dočasné. Na jaře jsme si říkali, že v létě bude konec, a létě, že bude konec do zimy. Tatínek navíc říkal, že nevadí, že nic nemáme, že začne zase pracovat a všechno si znovu koupíme.“
Dobrovolně do Osvětimi
Na optimistická slova Jindřich Löwidta nedošlo. V září 1944, během hromadných transportů práceschopných mužů, byl deportován do Osvětimi. Brzy ho následovala i Eva s maminkou: „Tehdy nám tvrdili, že muži jedou připravovat nový tábor, kam se z přelidněného a nemocemi prolezlého Terezína přesuneme. Za nějakou dobu nám nabídli, že můžeme jet také, že nový tábor je hotový. Tak jsme dobrovolně přihlásily. Která z žen by nechtěla za svým synem, manželem nebo otcem?“
Z Terezína odjížděly začátkem října 1944. Aby byla iluze přesunu do nového tábora dokonalejší, vezl je prý osobní vlak, nikoli obvyklý dobytčák. Po zhruba třídenní cestě dojel do Osvětimi – Birkenau. Na příjezd vzpomíná Eva Erbenová dodnes s přemáháním: „Prach, popel, psi, povely – to byla Osvětim. To, co následovalo, mám jakoby pod závojem. Selekce, sprchy, barák, jídlo, apely.“ V Osvětimi přežily Eva a Marta Löwidtovy více než dva měsíce, až do evakuace tábora začátkem ledna 1945. Tehdy byly převezeny do Grünbergu (dnes Zielona Góra), pobočky tábora Gross Rosen.
Ráno byli všichni pryč
V dubnu 1945 byli vězni z Gross Rosen vyhnání před blížící se frontou na evakuační pochod, tzv. pochod smrti: „Denně jsme museli ujít přes 30 kilometrů. Z asi tisícovky žen v naší skupině jich došlo do cíle sedmdesát.“ Během pochodu, dne 17. dubna 1945, v táboře Svatava u Sokolova zemřela Evina matka Marta na následky vyčerpání. Eva se propadla do apatie, měla pocit, že je jí všechno jedno. Přesto se zachránila - náhodou. „Na noc nás nahnali do nějaké stodoly. Byla mi zima, a tak jsem si vlezla za krávu, která tam byla ustájená. Hledala jsem teplo, zavrtala jsem se do slámy a usnula. Ráno už byli všichni pryč a beze mě.“
Ve stodole našel Evu Löwidtovou mladý polský vězeň, dal jí najíst a řekl jí, aby nezůstávala na místě, kde byla pořád spousta Němců. Eva se vydala pryč, šla po kolejích, a za několik dní dorazila do vesnice Postřekov poblíž Domažlic. Na břehu rybníka omdlela. „Tam si mě naštěstí všimla selka, která prala prádlo. Vzala mě k sobě a její rodina mě několik týdnů do konce války skrývala.“ Evy se tehdy ujali Kryštof a Ludmila Jahnovi, zůstala u nich do osvobození, a teprve tehdy jim řekla, že je Židovka.
Nejspíš to věděli nebo aspoň tušili, každopádně na jejich laskavém chování se nic nezměnilo: „Jahnovi v Postřekově pro mě měli pochopení a bezpodmínečnou lásku. Vycítili, čím jsem prošla, měli mě rádi.“ Jahnovi nechali Evu zapsat do seznamu přeživších na pražské židovské obci, tak ji našla teta z Heřmanova Městce, jedna z mála členů rodiny Löwidtových, kteří přežili nacismus.
Přes Paříž do Aškelonu
Po osvobození se Eva dozvěděla, že její otec Jindřich Löwidt zemřel v lednu 1945 v Dachau. S tetou moc dobře nevycházela, po roce se odstěhovala do Prahy, udělala kurz pro zdravotní sestry. Při oslavě vyhlášení nezávislosti Státu Izrael v květnu 1948 se potkala s Petrem Erbenem, kterého znala z Terezína. Začali spolu žít a ještě v osmačtyřicátém usoudili, že bude lepší odejít z komunistického Československa – Eva už čekala první dítě. Dostali se do Paříže, chtěli do Austrálie, ale nakonec, v roce 1949, zamířili do Izraele. Vychovali tři děti a postavili dům v Aškelonu, kde Eva dodnes žije. Petr Erben zemřel před několika dny. Kryštof a Ludmila Jahnovi získali v roce 1983 in memoriam ocenění Spravedlivý mezi národy, udílené izraelským památníkem Jad Vašem.
Vzpomínky Evy Erbenové uslyšíte v Příbězích 20. století na Českém rozhlase Plus v neděli krátce po 20:00 hodině.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
