Byl Alexandr Makedonský alchymista?

V úvodu se dočteme, že když ve třicátých letech 9. stol. n. l. vytáhl chalífa al-Mu?tasim proti Byzanci, jeho vojáci dobyli jedno město, kde našli klášter bráněný místními obyvateli, kteří věřili, že jsou zde ukryty poklady pocházející od "proroků". Nedozvídáme se kterých. Tradovalo se, že když chalífovi vojáci pronikli do budovy, nalezli tu zlatou truhlu, v níž byla kniha, prý ze zlata. Její text ve dvou jazycích, řeckém a "římském", ve druhém případě šlo zřejmě o latinu, byl napsán zlatým inkoustem.

Proto byli povoláni překladatelé, aby pořídili arabskou verzi. Pohádka tím nekončí. Tajemství obsažená v knize prý vyprávěl Alexandrovi sám Aristotelés, což by však zase zdánlivě dodávalo příběhu na věrohodnosti. Jeden z největších starověkých řeckých filosofů, Aristotelés ze Stageiry (384 - 322 př. n. l.), opravdu vychovával Alexandra Velikého a mohl mu tedy vyprávět ledacos. Stopa důvěryhodnosti rychle vychládá, když se dále dozvídáme, že skutečným autorem textu měl prý být Hermes, přičemž kniha byla údajně sepsána s cílem zachovat znalosti lidstva před potopou světa. Hermes byl tradičně pokládán za zakladatele alchymie, ovšem byl to řecký bůh. Dosavadní zkoumání díla zanechává stále řadu nezodpovězených otázek.

Co víme s jistotou

Kniha pokladu Alexandrova se zachovala v arabštině a v perštině, přičemž nejstarší exemplář je z roku 904 n. l. Dílo nevychází z řeckých podkladů, takže dnes panuje do jisté míry shoda v tom, že vzniklo nejspíš někdy kolem 9. století n. l., a to pravděpodobně v mezopotámském městě Harránu. Text je rozdělen na části věnované různým "uměním" jako je astrologie, matematika, nauka o talismanech a také alchymie. Místy jsou kódová slova, jejichž význam je ztracen. Arabské alchymie se často zaměřovala na pokusy o přípravu léků. Do této oblasti snad patří "Lekce o vytažení ostré vody Sápiús zvané", přičemž termín Sápiús patří k těm nesrozumitelným; návod se přeložit dá: "Vezmi žáby z řeky, spal jich veliké množství a přidej stejné množství vápence. Vezmi stejné množství al-qálí a vlož všechny tři složky rozemleté na jemný prach do velké nádoby. Poté to zalij vodou. Vhoď velké množství pšeničných otrub a nech stát po sedm dní; poté to zakryj větvemi stromů ... otevři nádobu a nech vodu vytékat z této do jiné, podobné nádoby. To bude první voda."

Jasný je vápenec, rovněž al-qálí, což známe jako fonetický přepis v podobě alkálie. V době vzniku textu, se tak označoval výluh z popela rostlin, což byl nečistý uhličitan sodný nebo draselný. Obě sloučeniny se tehdy nerozlišovaly. Návod vede zřejmě ke směsi uhličitanů a hydrogenuhličitanů, a můžeme jen odhadovat, že se za ním ukrývalo možná opravdu medicínské použití. Zbývají žáby. Zatím se nepodařilo nabídnout přijatelné vysvětlení a zůstávají jen dohady. Zřejmě to mohlo souviset s představami arabských alchymistů, že substance nabývá ještě silnějšího účinku, jestliže se jí dostane "životního ducha" z nějakého zvířete. Živočišný materiál je také v některých dalších návodech, které však nesloužily medicínským účelům.

"Čtvrtá voda" se měla připravovat z mědi, železa, olověných pilin, octa, salmiaku (chloridu amonného), síry, vápence, vyžíhaných ulit, a blíže nespecifikovaných rostlin. Cílem však sotva bylo léčení, protože "čtvrtá voda je osudná a zničující. Při pouhém dotyku může být její zápach zničující pro mozek." Ti kdo s ní pracují měli mít v nose bavlnu namočenou v růžové vodě. Nemůžeme se vyjádřit o vlivu na mozek, ale například salmiak se za vhodných podmínek rozkládá na čpavek a chlorovodík.

Tím však účinky záhadné vody nekončily. Jestliže se prý tato voda nalije do nádoby kde jsou orgány zvířat jako srdce, játra, slinivka nebo jen maso, část těchto tkání se prý po hodině rozpustí tak, že vypadají jako tekoucí voda. "Jestliže je tato [voda] nakapána do očí někomu kdo spí, rozpustí je [oči] okamžitě, takže [ten kdo spal] nevidí, kdo mu to učinil." To není rozhodně medicínské použití, ale v arabském světě, a nejen tam, se těšily nemalé pozornosti různé jedovaté preparáty. Nevíme, zda tenhle opravdu takový byl, nicméně recept pokračuje ve stejném duchu: "Jestliže je několik kapek nakapáno do nosu nebo do ucha někomu spícímu, jeho mozek se smrští a [dotyčný] zemře o jeden nebo dva dny později."

O Knize pokladu Alexandrova jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 26.6.2009.