Bush hledá příklad pro islámské země

Součástí Bushovy ofenzivy, a to v kuloárech i v závěrečném projevu, byla diplomatická óda na Turecko, jež by se - podle jeho slov - mělo stát příkladem demokracie pro zbytek islámského světa. Není to samozřejmě myšlenka nová. Nakonec, když už se hledá v islámském světě demokratická země, pohledy plné nadějí obyčejně spočinou na Ankaře, jež má od časů praotce moderního Turecka Ataturka sekulární zřízení. Charakter státu tam ovšem žárlivě střeží armáda, a to i za cenu případného převratu nebo alespoň zákulisních zásahů do politiky. Jinak ve volbách v poslední době celkem spolehlivě vítězí islamisté.

Ponechme stranou nepříjemnou skutečnost, že příkladem pro islámský svět (přesněji řečeno v tomto případě pro Blízký východ) se měl stát původně (podle Washingtonu) jiný sekulární stát: Irák. Bushova administrativa předpokládala, že svržení Saddáma Husajna povede k jakési federaci etnických a náboženských skupin. Právě v případě Iráku se mělo ukázat, že demokracie a islám se nevylučují. Na Západě o tom totiž mnoho lidí pochybuje.

Jenomže v případě Iráku cíl nebyl (alespoň prozatím) dosažen. Nedaří se tam zajistit pořádek a budoucnost neslibuje žádné radovánky. Symbolické je už to, že správa musela být odevzdána přechodné irácké vládě o dva dny dříve a navíc tajně, právě z důvodu bezpečnosti.

Příklad je nicméně potřebný, neboť - jak praví stará moudrost - slova povzbuzují, příklady táhnou. Prezident Bush tedy vyzdvihl Turecko a celou vahou své osobnosti podpořil jeho úsilí vstoupit do Evropské unie. Doslova řekl, že "zahrnutí Turecka do unie by ukázalo, že Evropa není exkluzivním klubem jednoho náboženství a bylo by jasné, že střet civilizací je ustupujícím mýtem minulosti".

Termín "střet civilizací" je narážkou na prognózu známého myslitele a politologa Samuele Huntingtona, který ve stejnojmenné knize předpověděl, že studenou válku vystřídá zápas mezi Západem a islámským světem. Americký prezident George Bush se s jeho konceptem v žádném případě neztotožňuje a je naopak přesvědčen, že svoboda a demokracie mohou zapustit kořeny i v islámských zemích.

Na otázku, proč je tedy dosud nezapustily, odpovídá: podívejte se na Turecko. Skeptici nicméně poukazují na dvě slabiny. Za prvé, turecká demokracie je velmi křehká a má specifika, jež se z bližšího pohledu jeví jako velmi problematická, od toho, že garantem demokracie je armáda, přes nedostatečnou náboženskou svobodu či svobodu projevu, až po tvrdý postup vůči odbojným Kurdům. Je tedy otázka, zda se ke vstupu do unie vůbec kvalifikuje. A za druhé, zbytek islámského světa Turecko jako příklad odmítá, protože ještě před sto lety existovala Osmanská říše, ovládaná Turky. Arabské země chovají vůči Ankaře dodnes podezření, že její imperiální choutky nejsou zcela zažehnány. Nakolik se samotné Turecko se svou minulostí vyrovnalo, to je otázka. Jedním z testů je postoj k masakru Arménů, a tímto testem Ankara zatím neprošla.

Vraťme se ale k istanbulskému summitu. Bushova snaha prosadit členství Turecka v Evropské unii narazila na tvrdý odpor francouzského prezidenta Chiraca. Ten prohlásil, že americký kolega nejen zašel daleko, ale vstoupil dokonce na území, jež mu vůbec nepřísluší. "Je to jako kdybych já radil Spojeným státům, jak mají uspořádat své vztahy s Mexikem", prohlásil doslova.

Jedovatě bychom ale mohli podotknout, že samotný Chirac má k podobným věcem sklony. Občas sám sebe pasuje na rytíře, který promlouvá jménem celé Evropy. Noví členové Evropské unie si dobře pamatují jeho mentorské prohlášení v časech vášnivých debat o válce v Iráku. Chiracovi se tehdy nelíbila jejich podpora Washingtonu, takže urážlivě prohlásil, že tyto (tehdy ještě kandidátské země) prý "nevyužily možnost mlčet".

Co se týče věcné stránky, summit NATO v Istanbulu potvrdil existující stav. Aliance cítí svou úlohu daleko více v Afghánistánu, než v Iráku - proto tam pošle více vojáků, jak to požadoval afghánský prezident Karzaj. Postupně se NATO naopak stáhne z Bosny, za kterou převezme zodpovědnost (historicky poprvé) Evropská unie. A žádné rozšiřování Aliance se v nejbližší době nechystá. Ukrajinský prezident Kučma, který poctil summit svou návštěvou, byl totiž upozorněn, že nejprve musí ctít demokracii, a až potom se mu brány Aliance otevřou. Nepomůže ani to, že Ukrajina má v Iráku 1650 vojáků.

Dodejme, že otázka Turecka bude v Evropské unii skloňována v následujících měsících ve všech pádech. Brusel se musí vyjádřit, zda začne se zemí půlměsíce přístupová jednání. Dilema spočívá v tom, že riskantní je Ankaru přijmout i odmítnout. Dobře placení úředníci v Bruselu ale určitě přijdou s řešením - od toho je tam přece máme.