Bude Evropa světovou mocností?

Stále se jí ovšem nedaří dohnat Spojené státy, i když si to klade za cíl. Z hospodářského hlediska bych chtěl ovšem v této souvislosti upozornit na dva neblahé jevy, které do budoucnosti nevěstí nic dobrého. Zaprvé je to stále sílící energetická závislost na Rusku. Ta by sama o sobě nebyla tak nebezpečná, kdyby se v Rusku odehrával jiný vývoj než jaký tam dnes je. Kremelský vládce prezident Putin totiž zvolna znovu převádí do majetku státu to, co bylo v minulých deseti letech zprivatizováno.Týká se to především těžby a vývozu plynu a nafty. Znamená to nejen nové nebývalé zisky pro stát, ale může to také znamenat využití tohoto státního monopolu pro politické účely a to jak uvnitř Ruska, což je zjevné, ale i v zahraničních vztazích.

Rusko může zanedlouho dostat pod politický tlak Evropskou unii, pokud to budou vyžadovat jeho zájmy. Se zestátňováním je vždy spojeno omezování občanských svobod. V Rusku se znovuobnovuje to, co tam fungovalo za komunismu. Například systém občanských udavačů, kteří jsou placeni státem a sledují své spoluobčany. Své informace pak odesílají na v každém městě nově zřizovaná stanoviště pro veřejný pořádek, kde jsou ihned vyhodnocována normálními příslušníky FSB, dnešní podoby bývalé KGB.

Jde o informace o lidech, jejich životní úrovni, politických názorech atd. Stejně jako za Stalina. Tentokrát se to ale děje s odkazem na boj proti terorismu a čečenským separatistům. Evropská unie se přitom k tomuto státu chová trestuhodně bezstarostně a naivně, jako by šlo o normálního obchodního partnera, v němž vládnou normální demokratické poměry. Přitom se zapomíná na historické zkušenosti, které nám jednoznačně říkají, že státy nebo společenství států, které nedbají na svou energetickou bezpečnost, zpravidla na tuto nedbalost ošklivě doplatí.

Jenom se podívejte na Spojené státy, které mají značné vlastní energetické zdroje a přesto houževnatě a vynalézavě bojují o každý ropný zdroj na světě. Druhým jevem, na který bych chtěl upozornit, jsou sílící dovozy nejrůznějších druhů zboží z Číny do Evropské unie. Možná, že někteří posluchači chodí nakupovat do supermarketů. Ty bych chtěl upozornit, že značná část toho, co zde nakupují, pochází z komunistické Číny. Drůbeží maso, králíci, oblečení, slunečníky, hračky atd.atd. Stačí se pečlivě podívat na označení země původu toho či onoho zboží. Od té doby, co Čína vstoupila do Mezinárodní obchodní organizace, její exporty, které jsou bezkonkurenčně levné, neustále rostou a porostou i nadále.

Brzy to poznají i mnozí čeští výrobci. Náš stát tomu nijak nebrání, nebrání tomu ani Evropská komise v Bruselu. A přitom by důvody pro obranu byly. Zaprvé, Čína používá v obrovském rozsahu otrockou práci, v místních Gulazích je zavřeno několik milionů lidí, kteří za nelidských podmínek produkují další a další zboží. Dále používá dětskou práci a konečně krade po celém licencované výrobní postupy. Chápu, že pro výrobce v Evropské unii je Čína obrovským odbytištěm i těch nejdražších produktů. Na druhou stranu by si ale měla Evropská unie uvědomit, že musí chránit své vlastní i drobné výrobce, protože jsou součástí tradičního evropského sociálního a kulturního prostředí.

Bez nich má Evropa svůj zápas o světové uplatnění prohraný, i když se tomu leckdo z vysoké politiky nebo velkých koncernů může nevěřícně smát. Evropská ekonomika má tedy své přednosti i zápory. Disponuje nejvyspělejšími technologiemi a je schopná produkovat nejmodernější výrobky v nejrůznějších odvětvích. Na druhou stranu je nedostatečně surovině vybavená.

Když se ale zamyslíme nad důvody, proč je technologicky tak vyvinutá, dojdeme nevyhnutelně k závěru, že příčinou je jeden faktor, který bývá často opomíjen. Neprávem opomíjen, protože tvoří to nejvlastnější a jedinečné bohatství Evropy. Je to tradiční vzdělání, je to vysoká kultura ducha. Žádná jiná civilizace nestojí na takových vzdělanostních základech jako evropská. Je to civilizace náboženských knih, Starého zákona a Nového zákona, civilizace nejrozvinutější racionální filosofie na světě, antické filosofie, civilizace nejrozvinutějšího právního myšlení, počínaje starověkým Římem. Moderní věda, která ve své přírodovědecké podobě ovládla svět, se zrodila v Evropě, v Evropě se také vytvořila kultura kritické racionality, schopnost pochybování a sebereflexe. Zde mluvím o osvícenství.

Žádná jiná civilizace neměla a nemá tolik starobylých a dodnes živých univerzit, evropská hustá síť škol, gymnázií a vysokých škol je také jedinečná. To je ten základ, na němž stojí evropské schopnosti dosahovat špičkových výkonů v ekonomice, vyspělých technologiích a přírodních vědách. Tato evropská vzdělanost, tento obrovský potenciál, má však dnes v sobě červavé jádro, jakéhosi bacila, který ohrožuje celý evropský organismus.

Je to skutečnost zanedbávaných duchovních věd, které se jednostranně orientují buď na prostý popis toho, co okolo nás existuje, nebo se soustřeďují na zkoumání minulosti. Stále více přitom chybí vědomí hodnot a etických norem, které by evropským společnostem poskytovaly měřítka a vodítka pro jejich rozhodování, jakým směrem se v budoucnosti dát, co je naléhavě nutně udělat nyní a co později.

Když jsem se před chvíli zmiňoval o vzdělanostních základech Evropy, snažil jsem se naznačit, že jsou to náboženství, filosofie a právo, které v Evropě otevřely možnosti svobodného lidského života a vědeckého bádání, touhy otevřít celý svět lidskému poznávání a lidskému jednání. Když se rozhlédneme po dnešní Evropě vidíme, že všude okolo nás expanduje ekonomika, technika a další vědy, přičemž duchovní a hodnotové základy Evropy nikoho už příliš nezajímají.

A když se podíváme na evropské výzkumy úrovně vzdělávání, vidíme v humanitních oborech zřetelný úpadek, který se projevuje už na nižších stupních škol v malé schopnosti celistvých přístupů a pohledů, v malé schopnosti vnímat problémy v širším kontextu. Nedávno jsem s několika přáteli diskutoval o možných cestách ven z této situace a napadlo nás, zda by například nebylo možné vytvořit jakýsi společný evropský vzdělanostní kánon nejdůležitějších děl evropské literatury, filosofie, politické filosofie, hudby, výtvarných umění, architektury atd. Pokusit se zformulovat to, co tvoří duchovní základy Evropy. Jestliže totiž chceme, aby byla Evropa opravdu schopná být vnitřně multikulturní a navenek komunikovat s nejrůznějšími světovými kulturami, musí mít ujasněnou svou vlastní identitu, vědět, na jakých základech stojí.

Takový kánon by se měl stát součástí vzdělávacích programů pro Evropany i pro ty, kdo do Evropy přicházejí a chtějí v ní žít. Dnešní svět je sice globální, ale pod globálními strukturami výroby,obchodu a výměny informací se skrývá zcela zjevná obnova jednotlivých náboženství, nebývalé silná obnova národních identit a střet těchto identit. Evropa v tomto směru zaostává, je příliš pohanská, vládne v ní příliš velká relativita všech hodnot, nemá žádnou výraznější identitu a existuje dokonce většina, která snahy o takovou identitu odmítá.

Nejvíce mě pak pobuřují řeči lidí, kteří tvrdí, že svět se sekularizoval a my v Evropě jsme moderní, protože jsme v sekularizaci pokročili nejdál. Kdyby se tito lidé jen trochu více rozhlédli po světě, zjistili by ke svému překvapení, že tomu tak vůbec není. Svět se nesekularizoval, ale naopak, zažívá obrovskou náboženskou renesanci. Nejde přitom o posilování tradičních církví, jako jsou katolická církev nebo tradiční protestantské církve nebo o šíření tradičního islámu.

Z křesťanského hlediska jde o obrovský nárůst nejrůznějších evangelikálních směrů, svobodných nových náboženských organizací. To se týká především severní části amerického kontinentu. V Africe naopak vidíme udivující postup islámu, který má doslova misionářskou dynamiku. Ale i zde neustále roste například anglikánská církev, která je ve své domovině na britských ostrovech obsahově vyprázdněná, ale v Africe zažívá příliv černošského obyvatelstva a vykazuje duševní energii. Na mnoha místech v Africe se konají mše na stadionech, protože jinak by se nemohlo sejít tolik rodin a mladých lidí na jednom místě. V Asii se také šíří islám, což je vidět i v tom, že nejlidnatější islámské země nejsou ani zdaleka v arabském světě, ale v Asii. Šíří se tam i katolicismus a protestantismus vedle tradičního hinduismu a budhismu. Tato renesance náboženství se však netýká Evropy, ačkoli víra či lépe řečeno několik nejvýznamnějších světových vyznání jsou zde domovem.

Pochybuji proto, že se splní v dohledné době přání mnoha evropských politiků, učinit z Evropské unie světovou mocnost. Chybí jí k totiž k tomu zdánlivá maličkost a sice výrazná evropská identita, kterou by jiné kultury byly nuceny respektovat stejně tak, jako jsme my Evropané připraveni respektovat jiné kultury.