Bude Cyril Svoboda novým nájemníkem Strakovy akademie?

3. únor 2001

Dohodu čtyřkoalice o společném lídrovi provázely značné porodní bolesti. Cyril Svoboda nakonec prošel jako kandidát krajního kompromisu všech zúčastněných. Zejména v Unii svobody převládalo napětí, které krotila jen velká snaha udržet koalici naživu.

Obrazně řečeno, nespokojenost unionistů je doutnákem, který by mohl seskupení ještě potrápit. Zároveň se ale podařilo obnovit naději. Pokud by Svoboda dobře namíchal kombinaci hlavních proudů čtyřkoalice - liberalismu a konzervatismu - může tak přispět ke vzniku politické formace schopné dokončit demokratickou reformu společnosti. Přitom už málokdo věřil, že se něco takového může podařit.

Cena dohody

Čtyřkoaliční jednání, které proběhlo předminulý víkend ve Žďáru nad Sázavou, hrozilo v mnoha chvílích ostudou. Lidovecké tradiční váhání s volbou lídra nevěstilo nic dobrého a rovněž sebevědomí předsedy Unie svobody Karla Kühnla, který chtěl křeslo získat pro sebe, nebralo konce. Výsledek ale předčil očekávání. Najednou se ukázalo, že vůle k dohodě je větší, než pozice stranických vůdců Kühnla a Kasala.

Čtyřkoaliční politikové opravdu splnili svůj slib ze září loňského roku a neztratili tvář. Už to samo o sobě je velká hodnota, na české scéně málo vídaná. Zkusme si kupříkladu představit, že opozičně smluvní partneři Zeman s Klausem přepustí část své moci někomu třetímu, jako lídrovi své tiché koalice.

Kasal s Kühnlem tím snad položili základ nové politiky. Do té staré dosud patří dokonale utajovaná jednání o lídrovi a slib zúčastněných nic z něho neprozradit. Veřejnost tak neměla otevřenou možnost dozvědět se důvody, proč byli původní kandidáti nepřijatelní a proč byl naopak přijatelný Svoboda. To se může čtyřkoalici vymstít, průhlednost nikdy není na závadu, naopak tajnosti vytvářejí podezření z něčeho nekalého.

Svoboda čtyřkoalici

Kompromis Svobodovy volby v sobě skrývá ještě jedno úskalí. Jak se dá z obtížnosti diskusí usuzovat, čtyřkoalice je ještě víc nesourodým tělesem než se čekalo. Jeho lídrem tedy nemůže být příliš vyhraněný člověk. Cyril Svoboda tuto podmínku splňuje.

Jako pražský intelektuál měl mezi spíše venkovskými lidovci jisté problémy, naštěstí jako příslušník staré katolické rodiny naplňuje představu křesťanského politika. Naopak, co v KDU-ČSL bylo na závadu, přiblížilo ho k Unii svobody, která ho vybrala jako nejpřijatelnějšího lidoveckého politika.

Snad by tak mohl postupně zlomit i nespokojenost v jejím táboře. Malá vyhraněnost je ale bohužel totéž co absence jasnějšího programu a vize. Cyril Svoboda působí sympaticky, což je v politice důležité, ale stejně tak je důležitá jasná myšlenka, pozitivní, či negativní, která dokáže voliče nadchnout. Vzpomeňme minulé vítěze, Václava Klause roku 1992 s vizí rychlé transformace a Miloše Zemana o šest let později s populistickým slibem pozavírat podvodníky. Svoboda takovou jasnou a všem srozumitelnou myšlenku dosud postrádá a vzhledem k jeho křehkému postavení lídra čtyřkoalice lze pochybovat, jestli se mu ji vůbec podaří vymyslet a prosadit.

Už proto, že se nijak netají loajalitou svému postavení, což se hodí spíše pro úředníka než pro politického vůdce. Ještě počátkem roku hovořil o pozici KDU-ČSL na levém středu, jako lídr čtyřkoalice se neváhal přihlásit ke středu pravému. Je možné si představit, že ve vládě s ČSSD bude levicovým politikem, ve vládě s ODS zase pravicovým. Těžko říci, zda je to nejlepší výbava pro budoucího premiéra.

Bude samozřejmě záležet na tom, jaké zkoušky mu kariéra připraví. V klidných dobách nejsou úřednické kvality na závadu, dlouhodobé projekty je třeba korektně provést. Na obhajobu Svobody je také nutné připomenout, že vizi nemá mezi současnými politiky (s výjimkou přesvědčeného sociálního reformátora Vladimíra Špidly) vlastně nikdo. Svoboda alespoň věří v křesťanské hodnoty a hájí ústavu, jako slušný člověk se nevyskytl poblíž žádné větší aféry. Nedostatek skutečných vítězství v kariéře mu přináší zase schopnost nebát se porážek a překonávat je.

Vyhrát volby nestačí

Vize se tedy zatím nabízí jediná - vyhrát volby a odstavit smluvně opoziční partnery od dalšího dělení moci. Cíl to není malý a neskončí ani případným volebním vítězstvím. ČSSD s ODS totiž zavedly v politice zvláštní druh obchodu. Ještě v dobách koaličních vlád jednotlivé strany formulovaly svá stanoviska a snažily se o nich přesvědčit partnery. Čas od času také něco vyměnily, ale zpravidla to nebylo nic, co by zcela odporovalo stranickému programu.

Smluvně opoziční strany ovšem postupovaly jinak - ze svých vyhraněných stanovisek ustupovat vůbec nehodlají, prostě je s druhou stranou za něco vymění. Byly stanoveny sféry vlivu, do kterých se smluvní strany navzájem pokud možno nepletou. Totéž požadují od zbytku společnosti s poukazem na svůj mandát, získaný volbami: nepleťte se nám do toho.

Před čtyřkoalicí tak leží výzva naučit se spolupracovat podle tradičních demokratických pravidel. Zároveň musí její politikové zahájit dialog i se zbytkem společnosti a přesvědčovat ho neustále o správnosti své politiky i mezi volebními akty. Bez toho bude obtížné přivést Českou republiku do rodiny vyspělých evropských států. Těžko říci předem, jak tuto výzvu čtyřkoalice vyslyší. Schopnost dohodnout se a i přes všechny těžkosti plnit svatováclavské sliby je v tomto směru dobrou nadějí.

Formace Cyrila Svobody to bude mít o to těžší, že vznikla především kvůli volbám. Právě taková účelová spojení si obvykle nedokáží se svým úspěchem poradit. O tom, jak po porážce Mečiara ztratila Slovenská demokratická koalice schopnost dohodnout se na nejbanálnějších věcech by mohl předpovězenému českému premiérovi vyprávět bratislavský kolega Dzurinda, totální destrukci Volební akce Solidarita během své vlády by mohl popsat z Varšavy Jerzy Buzek.

Sílu volebních stran podlamuje, když si příliš zvyknou na systém tajných vyjednávání a zákulisních dohod. Aby tedy čtyřkoalice zažehnala nebezpečí krizí, měli by její vůdcové už dnes, než jim voliči případně svěří moc, ukázat, jak si vlastně své vládnutí představují.

Lídra zvolili tajně, ani při sestavování stínové vlády není možné čekat větší otevřenost. Hned poté by ale mělo být o této vládě co nejvíce slyšet. Už z toho bude možné vyčíst, jak by se čtyřkoalice chovala ve vládě skutečné a jestli vstup do ní vůbec přežije.

Radko Kubičko Autor je komentátorem ČRo6 / Rádia Svobodná Evropa

Napsáno pro Respekt a Svobodnou Evropu v rámci cyklu Dnešek

Napište nám: rse@cro.cz

Spustit audio