Britský sen o rovnováze

"Via media anglicana" neboli zlatá střední cesta, v tomto případě britská, má hlubokou tradici. V minulosti se projevovala jako podpora slabších států proti silnějším v zájmu velmocenské stability. V Blairově pojetí však doznala obrat zcela zásadní. Novolabouristický politik stojí už 16 měsíců v kampani proti terorismu na straně nikoli slabšího, ale nejsilnějšího spojence - Spojených států. Užil si za to hodně výtek a proto nyní spěchal vysvětlit, že jeho podpora Washingtonu není bezvýhradná.

Stodvaapadesáti britským diplomatům Tony Blair v úterý večer v Londýně vysvětlil svou grandiózní koncepci. Británie se musí stát olbřímím transatlantickým mostem - mezi Spojenými státy a Evropskou unií, která je stále emancipovanější v oblasti bezpečnostní a zahraniční politiky. Toto strategické postavení, znázorňované již britským školákům natočením map tak, aby se Británie objevila ve středu světa, je třeba podle Blaira praktikovat obousměrně. Tedy tlačit na Spojené státy a být současně jejich advokátem před zbytkem planety.

Blair je přesvědčen, že jenom Británie je dnes schopna přimět administrativu amerického prezidenta George Bushe, aby pozorněji naslouchala mezinárodnímu společenství a rozšířila diplomatickou agendu. "Svět považuje za důležitou také chudobu, globální oteplování, Blízký východ a Spojené národy," upřesnil Blair a dodal, že čím těsněji bude Británie spjata se Spojenými státy, tím více pozornosti bude muset Washington věnovat globálním problémům. Premiér se jako obratný politik současně bránil i útočil - musel především smést argumenty kritiků z vlastní strany, kteří mají pocit, že je příliš poslušným vazalem Washingtonu a kteří prezidentu Bushovi vidí texaského pistolníka. Nejpozoruhodnější pasáží jeho řeči se tak stala kritika antiamerikanismu.

Byl to velkolepý pokus - prominentní labouristický politik účtoval s hlavním motivem dnešní globální Levice. Pro tu není nic opojnějšího než sen o svržení Spojených států z piedestalu velmoci. Na každém shromáždění proti globalizaci, válce či za životní prostředí se dříve nebo později ukáže, že nepřítelem číslo 1 je Washington. Yankee-fobie přitom už dávno opustila univerzity a hraje roli v politice - například německá sociálnědemokratická vláda si chytrým využitím protiamerické karty nedávno vysloužila těsné znovuzvolení.

Blair svým kritikům sdělil, že není spojencem USA kvůli jejich moci, ale protože sdílí stejné hodnoty. Antiamerikanismus je hloupý předsudek a emoční ventil všech frustrovaných. Spojené státy v minulém století dvakrát zachránily Starý kontinent před děsivými výplody evropské duše, argumentoval premiér. "Na posuzování kvality zemí ostatně existuje jednoduchý recept - je třeba dívat se na ně podle toho, zda se do nich lidé chtějí dostat, anebo je opustit," vysvětlil Blair diplomatům. Navzdory všem jejich chybám - a ty mají všechny národy - vyšly Spojené státy z jeho hodnocení jako síla pro dobro.

Přesto Blair nesetřel dojem, že jeho precizní, všeobjímající a s kazatelským zápalem prezentované poselství nezačíná pokulhávat za událostmi. Za dveřmi je americká intervence v Iráku, která může v arabském světe vyvolat podobný řetězec seismických změn jako ve východní Evropě v roce 1989. Sen o zprostředkovatelské roli je uskutečnitelný snad jen v dobách míru a stability. Nynější události však kráčí příliš rychle a o postavení Británie rozhodnou jiné síly, než jaké je schopen obsáhnout jediný projev brilantního řečníka.