Britové v Iráku

Prostě prohru, ústup, odsun v důsledku úspěšného tlaku útoků Íránem vyzbrojených a podporovaných šiitských milicí, převážně tzv. Mahdího armády muslimského duchovního al-Sadra, jak se tím on sám snažil chlubit. Určitě ne, tvrdí Britové a jeho tvrzení se smějí. Al-Sadr totiž zároveň -- zřejmě pod tlakem vlády po bratrovražedném boji o moc mezi šiitskými milicemi navzájem v Karbale před týdnem -- vyhlásil půlroční zákaz útoků na kohokoli, včetně vojsk koalice. Důvodem prý bylo zbavit se těch krvelačných jednotek, které mu "dělají hanbu" extrémistickým chováním, nebot' ty se nyní údajně prozradí samy neposlušností. Ve středu Basry bude tedy snad nyní po britském předání hlídkování irácké armádě klid. Snad kromě střelby do vzduchu na oslavu blížící se popravy takzvaného "Chemického Alího", tedy Saddámova bratrance a masového vraha dvou set tisíc Kurdů, nedávno odsouzeného na smrt spolu se dvěma pobočníky.

Britský kontingent v Iráku o celkovém počtu pěti a půl tisíce vojáků je soustředěn právě na předměstí Basry na zmíněné hlavní základně na letišti. Původně byly britské jednotky aktivní ve čtyřech jižních provinciích, postupně se však zhostily hlavního úkolu a vycvičily řadu jednotek nové irácké armády, kterým už také předaly tři ze čtyř zmíněných provincií. V některých médiích, tedy v těch, které referují o každém zabitém vojáku koalice a představují situaci v Iráku jako nezvládnutelnou a beznadějnou, se objevily zbožným přáním živené spekulace o tom, že britské jednotky ze země rychle a úplně odejdou. Že se tak stane neboť vláda bude pod tlakem části veřejného mínění a levice labouristické strany, v tomto zajedno s Liberálními demokraty a různými "protiválečnými" organizacemi, přinucena ustoupit.

Stahování vojsk z Iráku bez ohledu na dosažení cílů koalice však velmi jasně nedávno vyloučil britský premiér Gordon Brown. Jak už jsme zaznamenali, Brown prohlásil, že britské jednotky mají ještě v Iráku řadu úkolů, které by nejdříve měly splnit a žádné stahování ve smyslu utíkání či vzdávání mise nepřichází v úvahu. Mezi těmito úkoly je už zmíněné trénování irácké armády a policie a podpora politické práce koalice ve smyslu onoho známého "získávání srdcí a myslí" Iráčanů; dále pak ochrana zásobovacích koridorů od moře do vnitrozemí; a udržování jižního velitelství koalice a udržování klidu za pomoci jednotek rychlé reakce. Podle vrchního velitele britské armády generála Dannatta je pro Brity v Iráku práce na generaci. V tomto smyslu se nejnověji vyslovil i druhý nejvyšší americký velitel v Iráku generál Odierno, když v rozhovoru pro světové deníky v úterý prohlásil, že pro úspěšné vedení operací koalice je britská přítomnost stále zapotřebí. Dodal pak, že v nepravděpodobném případě jejich odchodu a vypuknutí problémů na jihu země by musel být britský kontingent nahrazen Američany. To by bylo určitě nejen ostudou, ale i ranou prestiži britské armády a to je zjevně jasné i jejich velení, které ústy mluvčího Shearera prohlásilo, že Američané se odchodu Britů a jejich nahrazování vlastními vojáky bát nemusí, neb Britové neodcházejí. Jak už jsme zaznamenali dříve, premiér Brown je podobně jako Tony Blair zřejmě přesvědčen o nutnosti porážky islamistických teroristů, zbytků přivrženců Saddáma Husejna a také páté kolony Íránu. Co se pak týče významné části teroristů al-Kajdy, s těmi se s americkou pomocí v provincii Anvar vypořádali sami místní sunnité poté co se jim al-Kajda snažila nadiktovat talibánský fundamentalistický režim. Podle zpráv z provinčního hlavního města Ramadi tam nyní vládne mír, začala obnova a vojáci koalice mohou chodit po ulicích prakticky neozbrojeni. Pokud by se měla brzy vojska odněkud začít stahovat z důvodu dosažení cílů, pak odtamtud...

Není pochyb o tom, že nejideálnějším vývojem v zemi by byla porážka teroristických elementů, kontrola bezpečnosti novou iráckou armádou a silné vedení demokraticky zvolené vlády země k vytvoření spravedlivých podmínek k rozvoji všech skupin obyvatelstva, tedy šiitů, sunnitů a Kurdů. Pokud k tomu bude vývoj alespoň směřovat - byť i značně opožděně a pomaleji než by bylo záhodno -- pak se dá mluvit o úspěchu. Vždyť i například v Německu probíhala po Druhé světové válce denacifikace a obnova demokratických struktur řadu let. Náznaky podobného úspěšného vývoje v Iráku po posílení vojsk o 30,000 vojáků a jejich nasazení na vyčištění Bagdádu od teroristů, by podle očekávání měla potvrdit očekávaná zpráva hlavního velitele sil koalice generála Petraeuse a amerického velvyslance Crockera v polovině září. Co je v nynější situaci čekání na tuto zprávu poněkud zvláštní, je vydání jiné zprávy výborem demokraty ovládného kongresu před třemi dny, která vidí situaci značně méně optimisticky, i když nepopírá několik málo prvků úspěchu. Možná, že by američtí demokraté prostě udělali lépe, kdyby nyní začali nahlas tvrdit, že jejich snahy o okamžité stažení vojsk, byly jen součástí strategie tlaku na převážně šiitskou iráckou vládu, aby rozhodněji směřovala k dohodě se sunnity a Kurdy a že to konečně začíná díky tomuto jejich tlaku fungovat. Kromě už zmíněných důkazů nyní odborníci poukazují i na dohodu vlády a parlamentu a na dohodu hlavních znepřátelených skupin na tajné konferenci v Helsinkách v minulých dnech za přítomnosti poradců ze Severního Irska, kteří o terorismu a nenávisti, stejně tak jako o cestě k míru vědí svoje. V Iráku se začíná blýskat na časy a měli by to uznat i defétističtí přivrženci okamžitého stažení vojsk. Období před zveřejněním Petraeusovy zprávy může ještě přinést poslední pokusy teroristů a extrémistů koalici novými atentáty vypudit, ale to už na vývoji nic nezmění.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .