Brazílie se chystá na volby
V neděli 5. října zažije pátá nejlidnatější země na světě supervolby. 142 milionů brazilských voličů vybere regionální poslance, poslance a senátory federálního parlamentu, guvernéry spolkových států a prezidenta.
Volební kampaň se točí především kolem dvou problémů, které sužují tamní obyvatele: chudoby a bezpečnosti.
Bolsa Família aneb Jak Brazílie bojuje proti chudobě
Všichni hlavní kandidáti na prezidenta slibují zachovat sociální program Bolsa Família – čili rodinná peněženka. Program spustil prezident Luiz Inácilo da Silva, zvaný Lula, v roce 2003.
Brazílie za něj sklidila pochvalu i od Světové banky a dnes slouží jako příklad dalším zemím. Přes 35 milionů Brazilců se díky němu dostalo z extrémní chudoby – celkem přispívá 14 milionům rodinám – 50 milionům lidí.
Za jednou ženou, jejíž rodině pomáhá, se David Koubek vydal v Riu de Janeiro do chudinské čtvrti Vidigal.
Celina Maria de Souza pracuje jako pomocnice v domácnosti. Štěstí do Ria přišla hledat z chudého severovýchodu. Sama v 17 letech. Prožila toho hodně.
„Byla jsem nezaměstnaná. Šest dětí, co musely jíst. To, co bylo, jsem dala jim. Říkaly mi: ,Mami, jez!‘ Měla jsem hlad, ale říkala jsem: ,Já nechci, jezte vy…‘,“ vzpomíná.
Bylo to poté, co odešla od manžela. Nejmladším dcerám-dvojčatům byl rok. Postavila si chatrč v lese, město ale nebezpečné bydlení likvidovalo. Náhrada stačila na domek. Z něj se nedávno odstěhoval nejstarší syn. Oženil se.
S dalšími pěti dětmi spí Celina v jednom pokoji. Teď z něj vychází a drží v ruce žlutou kartu. Právě na ni chodí už 11 let sociální dávky:
„Měla jsem takovou radost! Udělala jsem pořádný nákup. Byl to svátek. Nic jsme neměli. Dnes díky tomu můžu leccos domů koupit. Školní pomůcky, žabky, nějaké oblečení, tenisky pro děti. Dnes už si to můžeme dovolit.“
O sociálním programu „Bolsa Família“ se dozvěděla od sousedek. Kartu pro celou rodinu dostávají většinou ženy. Celině na ni chodí v přepočtu asi 2000 korun měsíčně.
Základní dávku pro lidi s nižším příjmem a příspěvky navíc za děti – těch může být maximálně pět. Není to ale jen tak za nic – děti musí chodit do školy a taky pravidelně na zdravotní prohlídky a očkování.
Silmara Souza Gonçalves mluví o podmínkách sociálních dávek v jednom z 47 městských Center sociální asistence. Tohle, poblíž největší favely v zemi, Rocinhi, funguje 10 let – jen o rok méně než program Bolsa Família.
Peníze v něm jsou od federální vlády, ale dohled nad plněním podmínek mají na starosti obce. Zhruba dvě desítky pracovníků tohoto střediska mají na starost na 40 tisíc rodin. A řeší třeba nedostatečnou docházku.
„Sociální pracovník řeší s každým, kdo přijde, jeho potřeby, co se týče zdraví, bydlení, nabízí aktivity pro děti, vzdělávací kurzy od města i od vlády, stipendia na střední nebo vysoké školy... Nabízíme tedy mnohem víc než jen sociální dávky. Jsou toho součástí, ale nejsou zdaleka všechno,“ říká Gonçalves.
Sociální dávky tedy fungují jako magnet, který zachytí chudé lidi v sociální síti. Ta dnes zahrnuje třeba i federální program odborného vzdělávání Pronatec. Původní princip sociálních dávek se nezměnil: A zachovat ho chtějí všichni hlavní prezidentští kandidáti.
Celina de Souza vidí největší výhodu své žluté platební karty hlavně v tom, že je to pravidelný příjem. Povolání pomocnice v domácnosti se teprve tento rok dostalo do zákona, což má zaručit určité jistoty například při propuštění.
Celina doufá, že i díky tomu jednou bude moci hrdě přijít na úřad a položit kartu na stůl se slovy – tady ji vracím: „Nejde to pořád do nekonečna. Vždycky je někdo další, kdo potřebuje pomoc. Jak bych mohla žít s klidným svědomím?“
Jednotky pacifikační policie aneb Jak Brazílie bojuje proti zločinu
Dalším velkým problémem brazilské společnosti je zločinnost a bezpečnost. V celé zemi umírá násilnou smrtí jeden člověk v průměru ani ne každých 10 minut. Ve státě Rio de Janeiro každé 2 hodiny – právě tam přitom budou za dva roky letní olympijské hry.
Před pár lety začal program instalace zvláštních policejních jednotek do chudinských čtvrtí – dnes jich je už 38. Program je ale, zdá se, na rozcestí.
A nemusíme chodit daleko. Volební týden začal v největší brazilské favele Rocinha policejním zásahem proti organizovanému zločinu. Policie zatkla 6 lidí, střelba poškodila vrtulník.
Dříve by to vypadalo tak, že by policie přijela, zasáhla, pravděpodobně brutálně – a opět problematické oblasti opustila.
Od roku 2008 se v Riu stěhuje policie do chudinských čtvrtí natrvalo – říkají tomu pacifikace a instalují Jednotky pacifikační policie. I do favely Rocinha. Jenže právě tady se stal před rokem incident, který programu pacifikace neprospěl.
„Oni ho unesli, oni ho mučili, zabili. Nevím, co s ním udělali – jestli ho hodili do řeky, zapálili ho. Policie zabila mého manžela Amarilda, jeho tělo zmizelo,“ říká Elizabeth Gomes da Silva.
Jednoho dne se její muž, zedník Amarildo, vrátil z ryb, přišli pro něj muži z Jednotky pacifikační policie. Od té doby ho nikdo neviděl. „Takových Amarildů je mnoho. Nikdo neví, kde jsou,“ dodává.
Vdova Elizabeth křičela a stala se symbolem obětí policejní zvůle. O případu informovala média, konaly se demonstrace, sousloví „kde je Amarildo“ zaznělo i v televizní debatě kandidátů na guvernéra.
Případ otřásl křehce budovanou důvěrou v policii, která má z minulosti pověst toho, kdo užívá násilí, místo aby chránil.
Odborník na bezpečností politiku Joao Trajano Sento Sé z Univerzity státu Rio de Janeiro vysvětluje: „Případy jako Amarildo znamenají, že lidé řeknou: Podívej, jak se nic nezměnilo, jak jsou stále stejní. A na druhou stranu v případě policistů, kteří se stanou obětí organizovaného zločinu, zase říkají: Vidíte, jak to bez násilí prostě nejde?“
Případy policejní brutality nebo zbloudilých kulek, zabíjejících při operací nevinné, navíc nejsou ojedinělé, a v posledních měsících je i víc útoků proti policistům. Situaci ale pomáhá, pokud se případy policejní zvůle vyšetřují – jako například zmizení zedníka Amarilda.
„Žalovat samotné policisty, kteří takový čin přímo spáchali, není tak složité. Složité jsou žaloby proti veliteli. Proti tomu, kdo vydal rozkaz. Kdo z policie udělal ty, kdo zabíjejí,“ říká významný právník a zástupce Amarildovy rodiny Joao Tancredo.
Velitel Pacifikační policejní jednotky z favely Rocinha, původně obviněný z podílu na smrti zedníka Amarilda, nakonec vyšel z vyšetřování jako nevinný.
Kritici současné bezpečnostní politiky – včetně právníka Tancreda – vyzývají k daleko většímu důrazu na sociální politiku – pomoc chudým, kteří se jinak se zločinem zaplétají. Často se také mluví o policejní reformě – nejlépe celostátní.
„Míra korupce naší policie je nepřijatelná. V žádné společnosti nemůže působit organizovaný zločin, pokud není do určité míry propojen s policií. Zdejší policie je velmi zkorumpovaná a ještě horší navíc je, že existují dvě policie, které jsou si vzájemně nepřáteli,“ říká Antonio Carlos Costa z neziskové organizace Rio míru, která působí v chudinských čtvrtích.
Řeč je o policii vojenské, zásahové – a civilní, která vyšetřuje. A snad všichni doporučují zlepšit výcvik policistů.
Odborník na bezpečnost Joao Trajano Sento Sé přes všechny problémy tvrdí, že se mnohé zlepšilo a že bezpečnostní politika slaví největší úspěchy za v posledních 30 let. A za příklad dává i volby guvernéra státu Rio de Janeiro:
„Jeden z vážných kandidátů začal kampaň s kritikou pacifikační policie a s tím, že projekt ukončí. Jeho poradci ale nejspíš udělali průzkum veřejného mínění a zjistili, že to není dobrý nápad, takže o tom přestal mluvit. Situace není dobrá. Ale žádný z kandidátů nemůže oportunisticky hlásat, že právě on má recept na bezpečnost.“
Rychlé politické zásahy mohou prý naopak bezpečnostní politiku poškodit. A to se Riu necelé dva roky před letní olympiádou nemůže hodit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
