Bratrská okupace a Československý rozhlas

21. srpen 2008
Vinohradská třída - nad rozhlasem

V noci dvacátého dne měsíce srpna roku 1968 po Kristu se do naší země vřítila cizí vojska a během
následujícího dne obsadila všechna důležitá místa, kterými tato země disponovala.

Na ruzyňské letiště se jako černé vrány snášely Antonovy, letadla, uvnitř kterých byli vojáci a jejich technika. Pokud do té doby měl někdo o sovětských soudruzích jakékoli iluse, prozřel jako nikdy předtím. Pochopil, že náš slovanský soused není sousedem, ale uchvatitelem a že nad čím jednou zazářila jeho rudá hvězda, toho se jednoduše nevzdává.

Stejně jako začátkem května 1945, kdy rozhlas byl jedním z ústředních hybatelů pražského povstání proti německé okupaci, tak i o třiadvacet let později se místem prudkých bojů stal rozhlas a jeho blízké okolí. Důvod byl jednoduchý. Zajistit tak okupačním vojskům co nejdříve dnešními slovy řečeno mediální podporu a kampaň. Způsob, jak propagandisticky působit, se od dob druhé světové války nezměnil, naopak byl v mnohém jeho věrnou kopií.

Mezi československými občany se bohužel našlo několik, kteří začali ihned s příchozími okupačními vojsky a jejich mocí kolaborovat. Mezi ně patřil ing. Karel Hoffmann, tehdejší ředitel Ústřední správy spojů a Miloš Marko, bývalý ředitel rozhlasu. Oba se během následujícího dne snažili bránit legálnímu vysílání a svým vlivem ho narušovali. Hoffmann dokonce ze své ředitelské pozice nařídil vypnutí vysílačů kolem druhé hodiny v noci, když se hlasatel Vladimír Fišer snažil přečíst prohlášení ÚV KSČ. Ten stačil sdělit z prohlášení pouze několik slov a signál středovlnných vysílačů ustal. V tu chvíli si mohli celé znění dokumentu poslechnout posluchači s rozhlasovými přijímači tzv. po drátě.

Teprve po urgenci ministra Josefa Smrkovského se mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní opět spustily všechny vysílače, které dosud nebyly obsazeny okupačními vojsky (jako například Bratislava a některá další krajská studia). Současně se však před pátou hodinou na vlně 210 metrů ozvalo prosovětské vysílání, které se hlásí pod názvem Vltava a chabou češtinou a slovenštinou se snaží okupační agresi předkládat jako akt bratrské pomoci sovětského lidu a spřátelených zemí. Tato vysílačka měla základnu poblíž východoněmeckých Drážďan. Na její působení upozorňuje Československý rozhlas poprvé v pět hodin jedenáct minut.

Lidé čtou nejnovější zprávy

Nelehké vysílání

Od půl čtvrté hodiny začali redaktoři zpravodajské směny ve složení Věra Šťovíčková, Jeroným Janíček a Karel Jezdinský připravovat ranní vysílání. V šest hodin ráno odvysílal rozhlas osobní vzkaz Alexandra Dubčeka. Kolem sedmé hodiny sovětská okupační vojska rozstřílela fasádu Národního muzea, protože si vojáci mysleli, že útočí na budovu rozhlasu. Pak se začali pomalu přesouvat ke skutečné budově na Vinohradskou třídu.

V postupu jim bránil dav, hrozilo střetnutí těžké techniky s neozbrojenými lidmi. Sovětští vojáci začali zběsile střílet do oken a protějších budov rozhlasu. Lidé začali stavět barikády z aut, nákladních aut a tramvají. Někomu se podařilo prorazit nádrž jednoho z tanků a ten se vzňal a oheň zachvátil i dům na rohu Vinohradské a Balbínovy ulice. Po střetu okupačních vojsk s neozbrojenými lidmi zůstalo 21. srpna na místě patnáct mrtvých.

Československý rozhlas po osmé hodině odvysílal ze studia číslo sedm projev prezidenta republiky Ludvíka Svobody (někdejšího spolupracovníka sovětské tajné služby NKVD) a závěrečné minuty ranního vysílání zakončil státní hymnou, pod níž bylo slyšet střelbu okupačních vojsk na Vinohradské třídě.

Od deváté do jedenácté hodiny bylo vysílání přerušené. Díky technickým pracovníkům se mohlo zase ozvat vysílání tentokrát z pohotovostního studia takzvaného "Péčka" v Jeseniově ulici na pražském Žižkově. Technici (Jiří Felbr, Otakar Fišer, Jaroslav Kaňka) se rozhodli vstoupit do vysílání s vlastním hlášením. Po hodině se opět ozvalo studio sedm na Vinohradech, kde Jiří Dienstbier, Sláva Volný, Jan Petránek, Karel Jezdinský, Ondřej Neff a Eva Kopecká čekali na připojení právě pomocí pohotovostního studia.

Vinohradské studio 7 tak prostřednictvím tohoto studia mohlo vysílat až do druhé hodiny v noci 22. srpna. Pak byla celá vinohradská budova definitivně obsazena sovětskými okupanty. Tehdejší vedoucí domácího zpravodajství Karel Lánský na tento moment vzpomínal: "Ráno 22. srpna se vystřídala okupační posádka, nastoupili podstatně ostřejší hoši a začali budovu vyklízet..."

Sovětští soudruzi spolu s některými kolaboranty tak nenechali nikoho na pochybách, že tu odteď poroučejí oni. Pokolikáté už?

O událostech prvních dnů okupace roku 1968 hovoříme v historickém magazínu Zrcadlopo celý měsíc srpen.

Další materiály z doby okupace Československa vojsky pěti armád Varšavské smlouvy najdete na stránce www.rozhlas.cz/1968 .

Spustit audio
autor: Petr Mančal