Bolivijský dialog

Předběžná dohoda znamená, že obě se strany sporu zavázaly, o jakých bodech budou jednat a v jakém pořadí. Určili si v ní, že budou jednat za přítomnosti zástupců Unie jihoamerických států, Evropské unie, OSN a bolivijské katolické církve.

Rozpory mezi prezidentem Evo Moralesem a pěti vzbouřeneckými provinciemi nastaly ve chvíli, kdy se ústřední vláda rozhodla odebrat voleným prefektům, kteří jsou bolivijskou obdobou našich hejtmanů, některé pravomoci, zejména finanční. Spory vyvrcholily letos v létě a prezident Morales se je snažil rozhodnout referendem, které však nic nevyřešilo. Většina Bolivijců vyjádřila podporu prezidentovi i třem z pěti vzbouřených prefektů. Půtky nabraly na síle. Jedni obsazovali vládní budovy, druzí blokovali přístupové cesty do regiónů.

Prezident Morales chování prefektů označil za pokus o civilní puč - vojáci se naštěstí do sporu nevmísili - a obvinil severoamerického velvyslance v La Pazu Philipa Goldberga, že stál včele údajné protivládní konspirace. Byla to dobrá záminka k tomu, aby velvyslance vypověděl ze země. Když se Goldberg začátkem týdne loučil s Bolivií prohlásil, že toho bude Morales litovat neboť "jeho rozhodnutí může přinést různé závažné důsledky, které, jak se zdá nebyly vzaty v potaz". Kdo zná chování Severoameričanů v jižní Americe, ani se Moralesovu rozhodnutí nediví, ovšem je velmi nepravděpodobné, že by velvyslanectví USA bylo nějak zapleteno v nepotvrzeném pokusu o puč. Uvěřil tomu však venezuelský prezident Hugo Chávez, neboť se mu to hodí do jeho hry a hned také vypověděl ze země severoamerického velvyslance v Caracasu. A nejen to: nabídl Moralesovi vojenskou pomoc. Nikdo neví proti komu, ale ani v latinskoamerických poměrech není myslitelné, aby domácí odpůrce potlačovali cizí vojáci.

Není divu, že za této situace se na žádost Chile sešla Unie jihoamerických států UNASUR, která jednomyslně dvanácti hlasy podpořila bolivijského prezidenta. V rozhodování státníků hrálo jistě roli i to, že musí hájit demokraticky zvoleného prezidenta, protože příště by se mohl někdo pokusit sesadit je. A další důvod: bolivijští prefekti působí špatným příkladem, když požadují co největší samostatnost na centrální vládě.

Není to ovšem to jediné co prezidenta a prefekty rozděluje. Kromě větší autonomie pro regiony je ve hře také přerozdělení zisků z přírodního bohatství. Ty nejbohatší provincie chtějí, aby peníze v regionu vytvořené tam také zůstaly, zatímco centrální vláda chce přidat učitelům, důchodcům a nejchudším v celé Bolivii. Dalším bodem sváru je zemědělská reforma. Prezident Morales navrhuje referendum o tom, kolik půdy nejvíc by směl vlastnit bolivijský občan. Na výběr by voliči měli pět nebo deset hektarů. A poslední z nejdůležitějších bodů k řešení je otázka loni vypracované ústavy, o jejíž budoucnosti se má rozhodnout v referendu, které svolal prezident Morales.

Opozičníci, kteří si říkají autonomisté, tvrdí, že nová, zatím neschválená ústava, obsahuje pouze myšlenky oficialistů, tedy příznivců Moralese.

Hlavní překážkou jakéhokoli řešení bolivijské politické krize je nechuť hlavních aktérů dělat ústupky. Bez nich se ovšem nelze pohnout z místa. A navíc to stojí životy lidí a ohromné peníze, o které země věčnými hádkami přichází. To je ovšem poučení, které neplatí jen v Bolivii.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .