Boj o Lisabon pokračuje

Přesto i v létě roku 2009 platí už vyřčená věta. Tedy, že Lisabonská smlouva vstoupí v platnost až v momentu, kdy bude ratifikační proces ukončen v celé sedmadvacítce. Kdy to bude, to je zatím ve hvězdách. Jasněji je ze zbývající čtyřky v Německu a v Irsku. V prvně jmenované zemi ústavní soud celý proces sice pozastavil, je však velmi pravděpodobné, že pouze na chvíli. V německém parlamentu by totiž neměl být zásadní problém přijmout rychle zákon posilující pravomoci této instituce, tím vyhovět přání ústavních soudců a umožnit německému prezidentovi, aby ratifikační proces u našich sousedů svým podpisem završil. V Irsku se pak na začátku října bude opakovat referendum. Pokud se nestane nic mimořádného, měli by občané tentokrát říci Lisabonu ano.

Zbývají tak dvě země - Polsko a Česká republika. V obou z nich s podpisem váhají prezidenti. V případě našich severních sousedů je důvodem čekání na výsledek právě nového irského referenda. Česká hlava státu používá stejný argument. Zároveň přidává i další důvod. Tím je čekání na verdikt Ústavního soudu týkající se stížnosti senátorů. Paradoxní na tom je skutečnost, že zatím žádné podání k soudu nedorazilo. Přitom horní parlamentní komora dala Lisabonské smlouvě zelenou už na začátku května. Bezprostředně po skončení hlasování se někteří senátoři nechali slyšet, že se na Ústavní soud obrátí. O tomto záměru dokonce byli informovat hlavu státu. Od té doby prý na stížnosti pracují a snad v půlce srpna by mohla k soudu dorazit. Zda se tak doopravdy stane a kdy to skutečně bude, o tom se lze zatím pouze dohadovat.

Rovněž je zajímavé, že pokud má Václav Klaus pochybnosti o souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem, neobrátí se na soud přímo on. Zdá se, že si tím hlava státu rozšiřuje manévrovací prostor. Minimálně k tomu, aby získal čas. V případě neúspěšného podání senátorů, by se mohl obrátit k Ústavnímu soudu se stížností přímo Václav Klaus. Tím by celý proces protáhl a posílil by šanci, že bude skutečně posledním v Evropě, kdo bude mít osud Lisabonu ve svých rukou. V souvislosti s aktivitou senátorů totiž nelze vyloučit, že by ji velmi rychle mohl ukončit Ústavní soud. Alespoň jeho bývalý soudce Vojtěch Cepl na televizní obrazovce připustil, že by stížnost mohl soud odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Ten totiž už dokument důkladně studoval. Konkrétně zkoumal senátní stížnost a vynesl verdikt, že Lisabonská smlouva není v rozporu s ústavním pořádkem tohoto státu. Zároveň bylo zdůrazněno, že ženy a muži v talárech neřešili smlouvu jako celek, ale zabývali se konkrétními námitkami, které k nim dorazily ze Senátu. Takže i když dospěli k verdiktu, že žádný rozpor nenašli, teoreticky tím nechali otevřenou možnost dalším případným stížnostem. Nyní by tedy záleželo na posouzení soudců, zda jsou takovéto stížnosti opodstatněné či nikoli. Každopádně odpůrci Lisabonské smlouvy v České republice opakovaně dávají najevo, že hrají o čas. Nebýt Václava Klause, už by takovouto možnost neměli. Česká ústava sice počítá s tím, že ratifikační proces završí. I když je myšleno, že by se tak mělo státu bezprostředně po schválení dokumentu v obou parlamentních komorách, je prakticky ponecháno na vůli hlavy státu, zda se v tomto duchu zachová. Zatím tomu tak není. Přesto je pravděpodobné, že nakonec svůj podpis pod dokument přiloží. Pokud by tak neučinil ani v době, kdy opakovaně Ústavní soud neshledá žádné rozpory tohoto dokumentu s ústavním pořádkem země, pak by vážným způsobem popřel fungování demokratického systému v zemi.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .