Blízkovýchodní politika - úspěch nebo debakl?

16. srpen 2006

Americká politika na Blízkém východě zodpovídá klasické otázce, zda je sklenice napůl plná nebo napůl prázdná. Chcete-li vidět debakly, najdete jich plno. Chcete-li vidět úspěch, není o něj nouze. Faktem je, že po válce Izraele proti Hizballáhu se obecné mínění naklonilo v neprospěch Západu. Ale - když se na to podíváme z druhé strany - současně se ukázalo, jak těžkou a nepředvídatelnou hrozbou je Írán. A nejsou to právě Američané, kdo před ní neustále varuje?

To, že Hizballáh nebyl v této "33-denní válce" na hlavu poražen je skutečně studená sprcha. Byla to totiž do jisté míry válka zástupná, v níž se proti nejsilnější armádě v oblasti (tedy proti Izraeli) postavily Írán a Sýrie. Hned jak zbraně utichly, íránský prezident Ahmadínedžád svolal obří manifestaci a nechal se slyšet, že Hizballáh prý "rozprostřel zástavu vítězství nad celým Libanonem". Jeho kolega, syrský prezident Assad konstatoval (rovněž s notnou dávkou uspokojení), že vize Spojených států o novém Blízkém východě se odebrala do říše iluzí.

Experti navíc varují, že sebevědomí teď stoupne především takovým hnutím, jako je Hizballáh, Hamas nebo Islámský džihád, nemluvě o Al-Kajdě. Díky kombinaci teroristických metod boje a zbraní lepších armád, se podařilo Hizballáhu to, co nedosáhl zatím žádný arabský stát: bojoval s Izraelem a neprohrál - přesněji řečeno, nemusel uznat porážku. Dá se tedy očekávat, že to povede k přehodnocení vojenské doktríny Izraele, stejně jako k velice vážným debatám o politice Západu v oblasti.

Jisté je, že demokratické země na Blízkém východě tápou. Američané se spojenci sice dokázali porazit afghánské islamisty, na kterých si předtím vylámala zuby sovětská armáda, dokázali bleskově svrhnout nabubřelého Saddáma Husajna, donutili syrské okupační jednotky odejít z Libanonu a v Egyptě nebo na palestinských územích prosadili relativně svobodné volby - v jednom se ale tragicky přepočítali: diagnóza stavu společností v islámských zemích je podstatně horší než se kdy předpokládalo.

Projevilo se to prakticky po každém vítězství, když se jako železné kyvadlo vrátila krutá realita. Afghánský Taliban byl vojensky rozprášen, ale zemi ovládly klany, jež do budoucna nevěští nic dobrého. Z Iráku se stalo otevřené bojiště, na kterém de facto probíhá občanský konflikt.. Syrská okupační armáda musela z Libanonu odejít, ale netrvalo dlouho a situaci tam ovládl islámský Hizballáh, který domácí armáda nedokáže odzbrojit ani zničit. Volby na palestinských územích sice proběhly, ale vyhráli je teroristé z Hamasu.

Když se dá všechno na váhy, není jasné, která strana je těžší. Američané tvrdí, že z dlouhodobého hlediska převáží plusy nad mínusy. Kritik to ale může vidět přesně naopak. Je to spíše věc víry než důkazů. Celou situaci dobře ilustruje vcelku neznámý případ z Jemenu, kde proběhl soud s 19 teroristy, kteří odešli do Iráku odpalovat bomby. Výsledek byl šokující: soudce je všechny osvobodil. Argumentoval přitom tím, že džihád - tedy svatá válka - přece není proti zákonům Jemenu. Naopak, je tam součástí právního systému.

Absurdní přitom je, že Američané investují miliony dolarů právě na pomoc Jemenu v boji proti terorismu. Tamní režim se tváří jako přítel Západu a poslal do vězení lidi, kteří připravovali útok na americkou loď nebo atentát na bývalého velvyslance. Problém je ale daleko hlubší a tkví v samotných základech islámských společností - v tomto případě v zákonech šárie.

Vláda v Bílém domě (a američtí neokonzervativci) si nicméně nadále zachovávají víru v zavádění principů liberální demokracie. Tvrdí, že ovoce přijde až po dělším čase. Obyvatelé islámských zemí si samozřejmě mohou na počátku naivně zvolit teroristickou organizaci (neboť podlehli jejímu idealizovanému obrazu), potom se v ní ale zklamou a začnou se rozhodovat zodpovědně. Proti tomu se ovšem vynořil nový nepřítel. Jeho reprezentantem je v tuto chvíli hlavně egyptské muslimské bratrstvo, které formálně složilo zbraně a vstoupilo do politiky. Tvrdí, že nejlepší jsou zákony šárie, ale druhá nejlepší je demokracie. Proč? Stačí v ní přece jenom jednou vyhrát volby - a zavést zákony šárie.

Momentálně se tedy lehko upadá do pocitů spíše negativních. Cesta Blízkého východu k míru a stabilitě je skutečně dlouhá. Západní hodnoty, diplomacii a vliv ale není dobré podceňovat. V minulosti se přece prosadily proti různým nebezpečím, včetně komunismu, jeho raketám a světovládným ambicím. Chvíli to ale i v tomto případě trvalo.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: Daniel Raus
Spustit audio