Blíží se volba prezidenta

tedy krátkodobý nejvyšší státní úředník, působící v nehonosném sídle, které jsem při své letošní návštěvě v Bernu ani nezaregistroval. Tato neokázalost švýcarského prezidentského úřadu je nesporně důsledkem několikasetleté nemonarchistické tradice. Pokud u nás po 1. sv. válce Masaryk a Beneš u nás snili o Československu jako o nějakém druhém Švýcarsku, bylo toto jejich přání jen otcem myšlenky na mírové soužití několika národností v jednom poměrně malém státě. Ale sotva někoho napadlo, že bychom se Švýcarsku mohli připodobnit v tak chladném vztahu k hlavě státu.

Ostatně, už od knížete Václava jsme k takové osobě vzhlíželi s úctou až nábožnou a naše předky zajisté těšilo, když se v r.1085 dočkali prvního panovníka v hodnosti krále, i když na toho skutečně dědičného Vladislava II. museli čekat ještě dalších 70 let. Pak za více než 200 let vlády českých králů z rodu vrcholných Přemyslovců a Lucemburků se české země staly pravým politicko-kulturním centrem Evropy. Husitské války to silně narušily a proto přesně 300 let po nástupu Vladislava II. si Češi sami zvolili tzv. husitského krále, Jiřího z Poděbrad. A i když se pak dostali pod vládu polských Jagellonců a rakouských Habsburků, i jejich představitele považovali za české krále a hluboce je uráželo, když mnozí Habsburkové, včetně Marie Terezie a Františka Josefa I. o českou korunu nestáli.

Zakladatelé Československa si byli těchto našich monarchistických sklonů dobře vědomi a věděli, že Čechům nebude vadit, když do svých rukou vezmou i více moci, než jim ústava přiznávala. Masaryk si tak zřídil rozhodující, ale neústavní institut, zvaný "pětka" a Beneš zase pominul ústavní funkci parlamentu v kritických dobách Mnichova i února a prakticky o všem rozhodoval sám. 40 let komunistického režimu spojilo zpravidla funkci hlavy státu s nejvyšší funkcí stranickou, ale narozdíl od jiných východoevropských států byl u nás prezidentský úřad aspoň formálně zachováván, neboť i v Moskvě věděli, že jeho tradice je zde silnější, než jinde. I po listopadu r.1989 se opakovalo totéž, co po každém našem osvobození z útlaku. Jsou jisté indicie, že Rusové chvíli pomýšleli na to, aby do funkce prezidenta dostali svého člověka, ale síly, které k tomu nakonec pomohly Václavu Havlovi byly v té chvíli mocnější.

Ostatně sám Havel, jak o tom už dnes existují různá svědectví a doklady o tuto funkci velmi stál, i když původně říkal, že je ochoten ji vzít jen do prvních svobodných voleb. Nakonec přežil jako prezident volby patery, později už v čele ČR. Rozdělení státu mu mandát prodloužilo o necelé tři roky, protože v Československu by podle tehdejší ústavy byl musel skončit už počátkem r.2.000 . Teď se však Havlův prezidentský čas naplnil. Česká ústava totiž praví, že nikdo nemůže být za prezidenta volen víc krát, než 2-krát za sebou. Jakkoli jde o možnost pouze teoretickou, ta poslední dvě slůvka nevylučují, že by se Václav Havel mohl ještě na Hrad vrátit, ale mezitím musí být zvolen někdo jiný. A tady nastává situace, o níž už před časem komentátor Jefim Fištejn předpověděl, že to může být největší krize v našem polistopadovém politickém vývoji.

Půl roku před tou událostí není ještě jisté, zda se dnešní vládní garnitura nepokusí prosadit přece jen přímou volbu a to i za cenu, že bychom nějaký čas zůstali bez prezidenta, aby se stihly nutné ústavní změny. Avšak rizika takového postupu jsou příliš vysoká zejména, když v té době by měla vrcholit jednání o našem vstupu do EU.

Takže, mnohem spíše se bude postupovat postaru, bez kandidatury nepolitických osobností, ala Kohák, Halík, Svěrák či Zahradník, ale s osvědčenými matadory - Klausem, Pithartem, Zemanem a ještě tak možná s Motejlem. Strany nevyhověly přání prezidenta Havla a neoznámily své kandidáty před sněmovními volbami, takže dnes sama vládnoucí sociální demokracie svého kandidáta ještě nemá. Ministr Škromach sice s nápadnou předčasností vypálil jméno Miloše Zemana, jako by právě na jeho slíbený trvalý odchod z politiky ČSSD neposbírala ve volbách mnoho hlasů. Špidla, Gross i Buzková budou asi proti a budou snad požadovat, aby na jméno jejich prezidentského kandidáta bylo vypsáno vnitrostranické referendum.

Tato nejistota u mocné vládní strany nevěstí nic dobrého a vyhlídka na kandidaturu Miloše Zemana také ne, zejména pro ty občany, kteří od prezidenta očekávají reprezentativní politickou kulturu. Takže, další vývoj v této pro nás tak klíčové záležitosti bude asi ještě dost napínavý.

rse@rozhlas.cz