Blesková evoluce pěnkav na Galapágách

Od časů Charlese Darwina vzrušují vědce pěnkavovití ptáci, kteří se dostali na souostroví Galapágy z jihoamerické pevniny a vyvinuli se tu v pestré spektrum nových druhů. Tyto tzv. Darwinovy pěnkavy jsou uváděny jako příklad evolučního přizpůsobení konkrétním podmínkám. Učebnicovým příkladem jsou různé tvary zobáku, které se vyvinuly u jednotlivých druhů podle toho, jaké potravě se daný druh na ostrovech přizpůsobil.

Vědci si vždycky představovali vznik nového druhu Darwinovy pěnkavy jako poměrně dlouhý, postupný proces. Američtí biologové Peter a Rosemary Grantovi z Princeton University ale přistihli jednu z galapážských pěnkav při přímo bleskové "výměně" zobáku. Na galapážském ostrově Daphne Major žila Darwinova pěnkava druhu Geospiza fortis bez vážné konkurence. Semena místních rostlin měla sama pro sebe. V roce 1982 se dostala na ostrov dvakrát větší pěnkava Geospiza magnirostris, obdařená velkým silným zobákem. Ta si uzurpovala výhradní právo na velká semena a dovedla si je díky své tělesné převaze uhájit. Menší pěnkavě to nevadilo. I tak našla na ostrově dost a dost potravy. To se však od základu změnilo v roce 2003, kdy na ostrůvku udeřilo velké sucho. Semena se neurodila a o potravu byla nouze. V roce 2004 uhynulo hladem 152 z 235 zástupců menšího druhu pěnkavy. Mohutnější druh zaplatil ještě větší daň. Ze 150 kusů jich přežila asi desetina.

V roce 2005 se začaly obě populace vzpamatovávat. Zatímco velká pěnkava zůstávala stále stejná, menší druh se znatelně proměnil. Během sucha utrpěly nejvíce kusy s větším zobákem, protože ty byly vystaveny nejsilnější konkurenci z řad velkých pěnkav. Naopak, příslušníci druhu Geospiza fortis s nejmenšími zobáky se dostávali do výhody, protože mohli vybírat nejdrobnější semena, ke kterým se pěnkavy s většími zobáky nedostaly. Našli tak přeci jen něco k snědku. Osvědčili se v neúprosném přírodním výběru a prosadili se v celkové populaci. Dnešní zástupci pěnkavy Geospiza fortis mají na ostrově Daphne Major o poznání menší zobáky, než jakými se mohli pyšnit jejich předci před rokem 2004. Průměrná délka zobáku u pěnkav Geospiza fortis klesla z 11,2 milimetrů na 10,6 milimetru. Šířka zobáku se zmenšila z 9,4 milimetru na 8,6 milimetru.

Výsledky pozorování manželů Grantových otiskl přední americký vědecký časopis Science. V témže čísle složil studii poklonu biolog Jonathan Losos z Harvard University: "Tahle studie se s okamžitou platností stává klasickým učebnicovým příkladem."